V historii neexistuje žádné „kdyby“. Nikdo nikdy nedokáže do nejrůznějších hypotéz zakalkulovat vše, co by mohlo změnit směr událostí, které se jich odehrály. Přesto úvahy na téma „co by se stalo, kdyby…“ nepostrádají smysl. Mimo jiné mohou přimět k zamyšlení, které chyby vedou k tragickým následkům a proč, v lepším případě ke snaze se jich do budoucna vyvarovat.
Právě toto vedlo k sepsání fikce na téma: Kde (možná) svět mohl být bez první světové války.
Zkusme si představit takovýto svět: V posledních dnech roku 1913 byl svět šokován zveřejněním takzvaného Vánočního paktu evropských mocností, podepsaného v Čechách na zámku Konopiště. Vznikl jako výsledek série tajných jednání mezi pověřenými zástupci Velké Británie, Francie, Německa a Ruska, z iniciativy, kterou zprostředkovala rakousko-uherská diplomacie. Následník trůnu Ferdinand d´Este, který byl osobně iniciátorem myšlenky paktu a hostitelem jednání, k tomu vytvořil supertajný vyjednávací tým, ve kterém mimo něj pracovali i dva čeští rodáci, rakousko-uherští ministři zahraničí Alois hrabě Lexa von Aehrenthal a Leopold hrabě Berchtold z Uherčic. Spojené státy a Japonsko sice diplomaticky vyjádřily nespokojenost s tím, že nebyly o jednáních informovány, ale s výsledkem vyjádřily úlevný souhlas. Osmanská říše koncem ledna 1914 přijala statut přidruženého členství výměnou za rozsáhlý program výstavby silnic a železnic, zatímco Itálii a Srbsku, které k vlastním jednáním přizvány nebyly, bylo důrazně doporučeno souhlasit s plným členstvím v paktu.
O sedm měsíců dříve předložil Ferdinand d´Este se souhlasem císaře Františka Josefa hlavám států čtyř evropských mocností tajné memorandum. Jeho základem bylo konstatování, že překotná industrializace předchozích desetiletí radikálně změnila tradiční pojetí politiky, stejně jako sociální skladbu evropských společností. Výsledkem tohoto vývoje, stálo v memorandu, je jenom stěží kontrolovatelný nárůst vlivu extrémních sociálních a nacionalistických proudů. Rozvoj techniky navíc zcela změnil postavení armád národních států v politice a výrazně zvýšil nebezpečí náhodného vypuknutí velkých ozbrojených konfrontací mezi mocnostmi navzájem. Radikálnost těchto změn vede k poznání, že poprvé v historii není možné hledat separátní řešení uvnitř jednotlivých států. Mír a úspěch může přinést pouze kolektivní řešení a úsilí všech zainteresovaných. Memorandum navrhlo, aby byla zahájena série tajných jednání, rozdělená do tří etap. Za hlavní cíl pak označilo nalezení shody evropských mocností k odvrácení nebezpečí války. Na konci memoranda, těsně nad podpisem Ferdinanda d´Este, byly napsány řádky, které se staly mottem příštích desetiletí: „Mír obohatí všechny. Válka některé zničí, a všechny ostatní, včetně vítězů, ožebračí. Svým národům jsme povinni mírem“.
Podle některých historických analýz se na nečekaném, nechtěném a vlastně náhodném vypuknutí 1 světové války podílelo chybné a zkratkovité rozhodování méně než jednoho sta politiků. Jenomže některé chyby ovlivní život celého světa na stovky let…
V první etapě jednání se vyjednavači snažili společně definovat hlavní zdroje nedůvěry a napětí v systému evropské politiky. Počáteční nedůvěru rozptýlil rakousko-uherský následník trůnu hned na prvním jednání, když prosadil, aby každá z nabízených priorit byla prověřena negativním testem, tedy zvážením nejhoršího možného scénáře v případě, že nebude nalezeno pro všechny přijatelné řešení. V průběhu jenom několika málo dní se zjistilo, že prakticky všechny takové scénáře by vedly k válce, což potvrdila i řada tajných válečných her s předpovědí do té doby nepředstavitelných nákladů a ztrát zúčastněných států. Poměrně rychle proto mezi velmocemi došlo ke shodě v tom, že mezi nejzávažnější zdroje napětí patří ponížení Francie Německem po vzájemné válce v roce 1871, vedoucí v celé Evropě k militarizaci problémů a vytváření koalic vyzbrojujících se států.
Jako druhou prioritu vyjednavači velmocí zařadili nerovnoměrné rozdělení kolonií, jejich nedostupnost pro pozemní dopravu a z toho vyplývající nepřirozený důraz na rozvoj válečného loďstva. Jako třetí společný problém pak jmenovali rychlý růst měst a s tím spojený nárůst sociálního pnutí pod vlivem modernistických extremistických a podvratných ideologií za současného úpadku vlivu křesťanství.
Ve druhé, jistě nejobtížnější etapě se hledala vzájemně přijatelná a zásadně kolektivně pojímaná řešení. Vídeň i zde přišla s na první pohled šokující sestavou návrhů. Poté, co Německo i Francie souhlasily s přeměnou reparací z roku 1871 na společnou mírovou dividendu, odsouhlasily všechny čtyři mocnosti vzájemné kontrolované snížení úrovní výzbroje a početních stavů národních armád, jejichž velení bylo zcela podřízeno civilní kontrole a podrobeno společnému monitorování vojenských manévrů i zbrojní výroby. Prostředky z razantního snížení vojenských výdajů byly přesunuty do programu evropského osídlení severní i západní Afriky a východního Středomoří, kde byla dojednána rozsáhlá spolupráce s Osmanskou říší na modernizaci a industrializaci celého regionu.
Velmi podobný model byl dojednán pro Rozvojový projekt Afrika, který během několika let otevřel více než jeden milion pracovních příležitostí. Dohoda o zrušení hranic umělých státních útvarů vytvořila regiony s ekonomickými a etnickými vazbami s rozsáhlou samosprávou pod dozorem Mezinárodní správy pro rozvoj. To umožnilo stavbu páteřních železničních a silničních koridorů přes celý kontinent, propojujících modernizované přístavy s vnitrozemím. Rychlý úspěch afrického Rozvojového projektu, hospodářský růst a zvyšování životní úrovně přiměly Rusko k vytvoření vlastní verze strategického rozvoje. K jeho urychlení nabídlo evropským partnerům možnost osídlení takzvaných rozvojových pásem statisíci odborníky z ostatních evropských zemí. Železniční spojení Evropy s Blízkým východem, Čínou, Persií a Indií také napomohlo zvyšování výroby a, především, obchodu.
Sto let od vypuknutí zbytečné první světové války se znovu ozývá volání po zkratkovitých, extremistických řešeních, stavěných na „jazyku, krvi a půdě“. Rusko, okradené první světovou válkou o sto let usilování o institucionální demokratizaci, prožívá další tragický odstavec víry ve vlastní osudovou nadřazenost a vyvoleného vůdce.
Zhruba polovina evropské mírové dividendy byla investována do dlouhodobých projektů rozvoje infrastruktury a vzdělání. Rychlé zvyšování životní úrovně a sociální mobility výrazně oslabilo nacionalistické a sociální extremistické politické proudy. Mezi nejdůležitější ekonomické změny patřilo přijetí Paktu uhlí a oceli a vytvoření bezcelních pásem, podle vzoru vnitřního ekonomického života Rakouska-Uherska. Asi nejrevolučnějším krokem v politické oblasti bylo dosažení shody na tom, že řešení sociálního a nacionálního extremismu je třeba hledat v rozšiřování parlamentarismu, tedy demokracie – a ne v jejich omezování. Konstituční monarchie byla, s výjimkou republikánské Francie, uznána za vhodný mírotvorný a sociálně stabilizující prvek, nutný v době destabilizace a oslabování tradiční náboženské víry.
Ve třetí etapě se nakonec diskutovalo i vytvoření rámce institucí paktu, které by zajišťovaly jeho dlouhodobé fungování…
Krásný sen. Není tak nesmyslný. Podle některých historických analýz se na nečekaném, nechtěném a vlastně náhodném vypuknutí první světové války podílelo chybné a zkratkovité rozhodování méně než jednoho sta politiků. Jenomže některé chyby ovlivní život celého světa na stovky let…
Namísto toho dvě světové války s desítkami milionů mrtvých a zmrzačených. Zničené a navždy proměněné státy, překreslené hranice a národní narativy, plné pocitů nespravedlnosti a obětování se. Zpackaný „mír“ v roce 1918 vedl k druhé, ještě strašnější světové válce. K čemu to všechno?
Rusko by dnes bylo demokratické, a nejspíše konstituční monarchií podle britského vzoru. Nikdy by neprošlo bolševismem a nebylo by hrozbou pro demokracii ve světě. Nemělo průmyslovou základnu „proletariátu“ a třídního boje. Koneckonců – německá vojenská rozvědka nakonec musela svého placeného agenta Lenina do Ruska propašovat v zaplombovaném vagónu, aby „revoluce“ vůbec dostala radikálního vůdce a odstartovala. Německo a Itálie by nikdy neprošly ostudou fašismu a nacismu. Razantní rozvoj technologií by při zachování míru evropské i neevropské společnosti nutil k rozvoji vzdělanosti, vedl by ke zvyšování životní úrovně – a o to rychleji by je demokratizoval. První světová válka na všech stranách jenom legitimizovala extremismus zoufalství a slepotu mesianistických slibů radikálního etnického, třídního či rasového, „věčného“ řešení. Rakousko-Uhersko, předobraz dnešní Evropské unie, by bylo federací a, nejspíše dodnes, konstituční monarchií. Česká politika by se musela naučit být inkluzivní… A třeba by se nám podařilo zvládnout i destruktivní vliv televize na obsah demokracie…
Nevznikla by asi ani Všeobecná deklarace lidských práv, nejspíše ani atomová bomba a studená válka a OSN, Mezinárodní měnový fond a Světová banka by určitě vypadaly zcela jinak. A dnes bychom hovořili o prvním století míru v evropských dějinách… Běhá z toho mráz po zádech.
Sto let od vypuknutí zbytečné první světové války se znovu ozývá volání po zkratkovitých, extremistických řešeních, stavěných na „jazyku, krvi a půdě“. Rusko, okradené první světovou válkou o sto let usilování o institucionální demokratizaci, prožívá další tragický odstavec víry ve vlastní osudovou nadřazenost a vyvoleného vůdce. Vladimír Putin a jeho francouzští, britští, němečtí, čeští, maďarští a bůhvíjací ještě nacionalističtí pohůnci jsou přitom ze stejné díže, stejně neprozíraví a slepí, jako byli politici, kteří v roce 1914 dovedli svět k válce. My ve střední Evropě bychom měli být o to citlivější. My už jsme měli Evropskou unii – dříve než kdokoliv jiný. Měli jsme a byli jsme součástí mnohonárodnostního soustátí se společnou legislativou a ekonomikou, dokonce i společnou armádou a bezpečností. Pomohli jsme ho slepě rozbít – aniž bychom věděli, co chceme. Dnes ho po kouscích znovu slepujeme dohromady. Jako by zkušenosti slepoty a utrpení předchozích dvou generací nic neznamenaly.
Tak snad už jenom poslední snová momentka a představa – dva potrhlí pseudosocialisté, neúspěšný ruský knihovník Vladimír Iljič Uljanov a stejně neúspěšný rakouský malíř pohlednic Adolf Hitler, sedí v roce 1919 v kavárničce na břehu jednoho ze švýcarských jezer a v novinách si všimnou noticky o tom, že kdesi v Gruzii byl po opilecké rvačce nalezen mrtev jistý Josef Džugašvili. A roztržitý Vladimír Iljič si málem ani nevzpomněl, že ho kdysi znal… „Tak ještě jednu rundu, Adolfe Aloisoviči…“ Jak krásný mohl být tento svět…
