Günter Grass byl nejen spisovatel, ale i sochař, malíř a dle mého soudu i velice výjimečný grafik. S Martinem Walserem a Marcelem Reichem-Ranickým patřil do dnes již legendární skupiny Gruppe 47, kterou těsně po válce založil Hans Werner Richter kvůli pěstování kritického myšlení v literatuře. Spolu s Heinrichem Böllem byli nejvýznamnějšími německými spisovateli druhé půlky minulého století.
Po válce, které se jako sedmnáctiletý zúčastnil, vystudoval uměleckou akademii v Düsseldorfu a později ještě navštěvoval výtvarnou vysokou školu v Berlíně. Po jejím absolvování se se svou první ženou, baletkou, přestěhoval v roce 1954 do Paříže, kde napsal svůj nejznámější román Plechový bubínek. V roce 1959 se vrátil do Německa, kde v témže roce jeho román vyšel a brzy byl kolem něho rozruch, protože přinesl do německé literatury do té doby nevídanou fantazii, která se pohybovala na hranici mezi surrealismem a groteskou. Někdy se proto o Grassovi hovoří jako o magickém realistovi. Pomocí přívalu slov chrlí obrazy, které dráždí autorovu i čtenářovu fantazii.
Hlavní postava Plechového bubínku Oskar Matzerath je dítě, které má dva tatínky různých národností: jeden je Němec a druhý Polák, což mu otevírá dost široké pole ke konfrontaci. A plechový bubínek mu zase umožňuje svým kouzlem vstupovat do minulosti a vyprávět příběhy, které nezažil. Grass tvrdil, že psaní je jeho způsob boje se zapomněním. Ve svých dílech (do češtiny bylo přeloženo více než deset jeho knih: mimo jiné dále Psí roky, Širé pole, Mé století, Při loupání cibule) tematizoval dobu národního socialismu a viny a i díky tomu dostal v roce 1999 Nobelovu cenu. V odůvodnění doslova stojí, že se zasloužil o zpřítomnění zapomenuté tváře minulosti.
Nevyhýbal se ani angažmá v politice, mimo jiné v roce 1982 podporoval silně Willyho Brandta, v roce 1990 se postavil proti sjednocení Německa a domníval se, že by bylo lepší založit konfederaci, aby se bývalá NDR sama emancipovala, angažoval se v boji proti výstavbě atomových elektráren atd. Jednou větou, stylizoval se do role morální autority a tak fungoval až do prázdnin v roce 2006.
Jenže 12. srpna 2006 se ve Frankfurter Allgemeine Zeitung tento robustní medvěd v manšestrákách a s věčnou dýmkou v ústech přiznal, že i on selhal. Rozhodl se v rámci kampaně na právě vycházející knihu na sebe prozradit, že skoro od sedmnácti, tedy od pozdního léta 1944 (když se v patnácti nedostal jako dobrovolník k námořnictvu, kde chtěl sloužit na ponorce) do konce války sloužil u Waffen SS. Do té doby tvrdil, že byl pouze pomocníkem u protiletadlového dělostřelectva. O pár dní později, 17. srpna, na stejné téma hovořil v půlhodinovém rozhovoru na veřejnoprávní německé televizní stanici ARD, kde ho zpovídal Ulrich Wickert. Ve stejný moment se objevila na pultech i jeho kniha, kde se o přiznání hovoří obšírněji. Pro přesnost uveďme, že válečná léta ale zabírají v knize jen 50 stránek ze 480.
Základní otázka, kterou si autoři kompetentních tiskovin a jejich on-line vydání kladli, zní: Proč přiznání přišlo tak pozdě? Strhla se mediální smršť, v které se přehánělo. Týdeník Die Zeit deníku FAZ vyčítal i upoutávku Člen Zbraní SS – Günter Grass, protože podle všech zásad kritického žurnalismu by měl titulek znít: Günter Grass: Proč jsem mlčel? Odpověď na tuto otázku třeba Reinharda Mohra ze Spiegel-online z 18. srpna zněla: Grassovy projevy ukazují na neschopnost „generace pomocníků protileteckého dělostřelectva“ svůj ostych a pocit viny přiměřeně veřejně artikulovat.
Grass se cítil být neoprávněně postaven na pranýř, domníval se, že mu nikdo nerozumí a že je s ním zacházeno nespravedlivě. Jeho kolega Martin Walser v téže souvislosti dokonce v roce 1998 hovořil o „instrumentalizaci viny“. Mohr podotýkal, že „podobnými řečmi se z milionů zavražděných stávají strašáci, kteří vzbuzují v Němcích špatné svědomí.“
Tomu, že tito muži sloužili v některé ze složek německé armády na samém konci války, by se dalo ještě rozumět, Grass i Walser byli tenkrát adolescenti, ale případ Güntera Grasse je jiný, protože celý literární život moralizoval. Der Spiegel dokonce napsal, že byl „předsedou morální dozorčí rady Německa“. Stále zdůrazňoval: Kdo mlčí, je vinen. A najednou – jak podotkl Mohr – se přesně opačně choval při rozhovorech, i když oba byly v roce 2006 vedeny ve velice přátelském tónu. V rozhovoru s redaktorem ARD Grass předváděl právě to, co jiným vyčítal a zamotával se do odpovědí typu „Bylo to ve mně pohřbeno“ nebo „Nejsem si vědom žádné viny“ či „Já jsem se tam ocitl, aniž jsem cokoliv pro to udělal.“
Němečtí intelektuálové se proto ptali hlavně na to, proč renomovaný spisovatel nevyužil minimálně dvě příležitosti, které se mu nabízely, aby o této své životní etapě promluvil dříve. A sice v roce 1967, když navštívil Izrael, kde pronesl dlouhou řeč, a v roce 1985, kdy americký prezident Ronald Reagan navštívil vojenský hřbitov Bitburg, kde byli pohřbeni právě mladí vojáci SS, jako byl on.
Profesor Bernd Wegner, který přednáší historii na vojenské Univerzitě Helmuta Schmidta v Hamburku, v týdeníku Die Zeit ze 17. srpna 2006 údaje tehdy skoro osmdesátiletého Güntera Grasse potvrzoval a paušální odsouzení spisovatele považoval za skandální. Profesor plédoval pro to, aby se vždy hledala individuální vina. Evelyn Fingerová v tomtéž vydání Die Zeit dodávala, že ledacos je možné od roku 1999 dohledat a ověřit. V moskevském vojenském archivu je totiž od té doby k dispozici 22 tisíc složek Waffen SS a historici si je tam mohou prostudovat. Fingerová neviděla skandál v tom, že se Grass přiznal, ale v „mea – culpa – gestu“, se kterým tak učinil, protože tím se vyhnul všem skutečným otázkám, jako například, co ho na fašismu jako mladíka tak fascinovalo. O tom Grass totálně mlčel, nebo říkal takové hlouposti jako: Tomu z dnešního pohledu nemůže nikdo rozumět.
Taková odpověď autorku rozčílila: „Samozřejmě, že je tomu možné rozumět. Ukázali to jak historici Götz Aly a Joachim Fest, tak spisovatelé Franz Fühmann či mladičký Hermann Kant. Jenom Grass pěstuje demonstrativně takovouto nepotřebnost vysvětlení, která ostře kontrastuje s jeho jinými politickými znalostmi“.
Autorku zaráželo, že Grass se viděl jako ten, který nic nevěděl, a stylizoval se do role ovce mezi ovcemi. O zvěrstvech páchaných nacisty se prý dověděl až v roce 1946 při Norimberském procesu, kde vypovídal bývalý idol německé mládeže Baldur von Schirach. Způsobem své výpovědi Grass jen stvrzoval lži své generace a generace svých rodičů. Když budoucí geniální spisovatel nic nevěděl a neviděl, jak to pak mohli vidět a vědět ti ostatní?, zní zásadní otázka Evelyn Fingerové.
S ještě větším rozhořčením se autorka (stejně jako třeba Neue Zürcher Zeitung) pouštěla do těch pasáží knihy, ve kterých Grass hovořil o tom, že v americkém zajateckém táboře seděl společně s papežem Ratzingerem, a napsala: „Také ty, Ratzingere! Ne jenom Grass, ne jenom všichni Němci, ale i ty jako zástupce Boha na zemi a vlastně i sám Bůh je do toho všeho také zapleten“. A podobně rozhořčeně psala i o pasáži, v níž Grass hovořil o tom, jak se ze zajateckého tábora díval na americká kasárna, kde černoši měli vlastní baráky oddělené od baráků pro bílé, „jako kdyby chtěl naznačit, že německý fašismus a americký rasismus si nemají co vyčítat“.
Poslední slova její eseje znějí: „Čemu jsme se mohli vůbec vyhnout? Waffen SS? Hitlerovi? Německý fašismus se zdá být něco, co vyrostlo přirozeně a o čem se nevyplatí v podstatě diskutovat. Toho člověk ani nemůže litovat, říkal Grass jako egocentrik a já mám divný dojem, že on nelituje mnohem více věcí“.
Reinhardt Mohr ve Spiegel-online napsal: „Grassova generace je otrávená.... Na jedné straně se politicky a intelektuálně radikálně vyrovnala s nacismem, ale na druhé straně není schopná artikulovat svůj stud a své vlastní pocity viny z této doby podobně jasně a jednoznačně. Raději se cítí jako oběť nevypočitatelné veřejnosti“. Příslušnost ke své generaci vnímá jako kletbu.
Kniha Při loupání cibule je de facto pokračováním Grassovy slavné Gdaňské trilogie a jde tedy opět o autobiografii, jenže není dokumentem let 1939 až 1959, ale stejně jako předešlé knihy románem. Grass v knize pracuje s existencí dvou já: jedno události prožívá a druhé já události komentuje. Autentické já mívá problémy se vzpomínkami, moc si toho nepamatuje jako většina jeho vrstevníků, druhé já se ptá. Některé postavy jsou skutečné, jiné známe z jeho předešlých románů. Paměť se podobá cibuli, která když se loupe postupně, ukáže pravdivé, ale často pokroucené vzpomínky.
Grass v knize přiznával, že byl nadšeným nacistou, vyznával se ze šíleného strachu z Rusů, líčil, jak dvakrát pronikl za ruské linie a dvakrát se vrátil ke svým. Na samém konci války byl zraněn a strávil tento čas v Čechách v Mariánských Lázních. Po propuštění byl internován v americkém zajateckém táboře. Ukazoval, že utrpení bylo na obou stranách, a to je vše. Skutečně nebezpečné otázky si nekladl a jen nás zahltil jazykovým vodopádem, řečovými orgiemi, manýristickými metaforami, tedy někdy až snad umělou literárností.
Grassův problém lze možná docela dobře ilustrovat na malém detailu. V knize najdeme pasáž, v níž hovoří o strýci Franzovi, který byl pošťákem a patřil v Gdaňsku při obsazení pošty k těm, kteří úřad na Haveliově náměstí bránili. Poté, co Němci poštu dobyli, byl jako skoro všichni ostatní, kteří boj přežili, na základě řádného rozsudku odsouzen k trestu smrti a zastřelen. Günter Grass se pak podivuje, že muž, který rozsudek vynesl, mohl ještě léta po válce za kancléře Konrada Adenauera vykonávat dál funkci soudce ve Šlesvicku-Holštýnsku. Že on, jako bývalý příslušník SS, se sám pasoval do role morální autority a Adenauerovu éru tvrdě kritizoval za to, že spolupracovala s bývalými nacisty, to mu divné nepřipadalo. Zřejmě v tomto dvojím metru je asi problém tohoto románu i Güntera Grasse a chrlení slov a obrazů ho nedokáže překrýt.
Günter Grass se nejspíš celým svým dílem v sobě snažil přehlušit pocit viny ze selhání svého i svých rodičů, kterého – zdá se – se nedokázal nikdy zbavit. Vina občana Güntera Grasse spisovateli Günterovi Grassovi na odvaze ubrala, protože byla zatížená vlastním selháním, které svádí k větší sebestřednosti. Vina obrací oči příliš dovnitř: oslepuje. Zabraňuje být nesmiřitelný sám k sobě a tolerantní vůči druhým. Günter Grass nechtěně připomíná dodnes, že existují utrpení, před kterými jsou jakékoliv útěchy zbytečné. Ale právě z toho tryská i po jeho smrti síla jeho literární výpovědi, kterou mu nelze upřít. Selhal jen jako předseda morální dozorčí rady Německa.
