Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
27. 2. 2019 13:20

Makat denně o šest minut míň? Směšné. Volné pátky, to by byla revoluce

Představte si, že děláte na pásu a máte denně o hodinu méně, ta radost! Mít týdně o den méně, to už je vstupenka do ráje, kam zatím zjevně nepatříme.
Půl hodiny ze šichty dolů, to by určitě přivítala každá pokladní...A hodinu? Všem deseti.
Půl hodiny ze šichty dolů, to by určitě přivítala každá pokladní...A hodinu? Všem deseti. | Foto: Jakub Plíhal

Sociální demokracie se "odvázala", jak jen ona se odvázat umí. Navrhla zkrácení pracovní doby, přičemž by zaměstnanec bral stejné peníze jako za dnešních 40 hodin týdně (horníci aj. 37,5 hodiny). Předseda Jan Hamáček oznámil: "Tu první vlaštovku bychom chtěli zvládnout do konce volebního období. Myslím, že je rozumné začít půlhodinou týdně."

Přidal zajímavou, pro nás dosti potupnou informaci: "… obecně platí, že Češi už dnes během celé své kariéry pracují o devět let déle než Němci. Naším cílem je pracovní dobu pomalu snižovat při zachování stejných mezd." A vysvětlil, že společnost čekají změny spojené s digitalizací a robotizací. Ty by se přímo týkaly spíše nižší střední třídy.

Půl hodiny týdně činí šest minut denně, ale zároveň cca dvě hodiny měsíčně, tedy 24 hodin ročně, což dá tři pracovní dny. Tři dny vyhlížejí slušně, to už "něco je", ovšem šest minut denně? Tahle "první vlaštovka" působí opravdu směšně. Hamáček předvádí futuristickou neodvahu.

Existují i jiné návrhy, Oranžový klub, sdružující vlivné sociální demokratky, navrhuje, aby se pracovní doba zkrátila dokonce o jeden den týdně (bomba). Pracovní týden by pak čítal pouhé čtyři dny a ročně by to činilo přes 50 dní volna navíc! (Majitelé firem jdou do mdlob, dělníci, prodavačky, pracovníci montoven, zdravotní sestry atd. atd. jásají, aniž by pomysleli na to, co budou ve volnu vlastně tropit.)

Více při zemi, ale odvážnější a taky rozumnější než Hamáček, jsou odboráři. Loni v dubnu na sjezdu Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), největší odborové centrály v Česku, která zastupuje na 310 tisíc členů, navrhli zkrácení pracovní doby o 2,5 hodiny týdně, tedy půl hodiny denně. Tj. cca 10 hodin měsíčně, 120 hodin ročně a 15 dní ročně, čili úplně jiné kafe, mnohem reálnější.

Kdo někdy pracoval dejme tomu na pásu či třeba jako nakladač letadel, ví, že šest minut z osmihodinové šichty či osm minut z dvanáctky prakticky nezaznamená. Je to "jako" změna, nic, jakési pokulhnutí. Ale půl hodiny ze šichty, to už něco znamená, to už je znát.

Výkon Němců versus výkon Čechů…

Podobné návrhy mají více kontextů. Jedním je ono Hamáčkovo srovnání s Německem (Češi za svůj aktivní život odpracují o devět let více než Němci). Jinými slovy Němci pracují o hodně méně, ale jejich výkon je, jak vidí každý, kdo se kouká, o hodně vyšší.

Jiným kontextem je česká ekonomická situace. Politici to neradi slyší, ale jsme montovací země a podle prognózy Hospodářské komory z října 2018 letos u nás bude chybět už 500 tisíc pracovníků, obří množství. Zřejmě proto je Hamáček opatrný jako panna a nabízí takřka nezaznamenatelné, nepostřehnutelné zkrácení pracovní doby. A toto téma také souvisí s otázkami, kdo bude vydělávat na penze atd.

Ještě jiným kontextem je pak vize, nástup robotizace, který by se dotkl nejvíc právě oněch tuzemských montoven a fabrik. Děje, jež nás čekají v blízké budoucnosti, jdou proti sobě. Firmám u nás chybí lidé, stát je neumí (nechce) sehnat, pustit sem cizince, i když by třeba Ukrajinci a nejen oni do Česka chtěli, ale zároveň jsme tak trochu strašeni robotizací ("vaši práci převezmou stroje a udělají ji líp").

Čert aby se v tom vyznal? Ne, spíš by to chtělo nějakou jasnou vizi, jasnou politiku, podstatně větší, skutečnou podporu vědy, pokud máme robotizovat (nebo budeme pokračovat jako manuální montovna robotů?), a zároveň podporu firem, které shánějí lidi, čili dělat chytrou migrační politiku, ne tu českou, vyděšenou, opevňovací.

Návrh Oranžového klubu, socdem vlivných dam, se zdá v těchto kontextech mimo mísu, ale zároveň je skutečně revoluční a moderní. Jen by vyžadoval cosi, o čem se u nás moc nemluví, tedy podstatně vyšší pracovní nasazení, účinnost, nebo jinak řečeno české "němcování". (Mimochodem, pětidenní pracovní týden byl v Československu zaveden až v roce 1968, do té doby se pracovalo a chodilo do školy šest dní v týdnu, takže oranžové ženy chtějí cosi jako "nový osmašedesátý".)

Při tom revolučním nápadu vás ovšem nemůže nenapadnout otázka: co by lidé s těmi třemi volnými dny v týdnu dělali? Sypali šílenosti na Facebook? Koukali o osm hodin víc týdně na bednu? Sledovali víc dezinformační weby? Chci tím naznačit, že ke každé změně musí společnost nějak logicky dospět, dorůst. (My jsme dorostli k těm šesti minutám pětkrát týdně, zřejmě.)

Ještě k onomu přízemnímu odvazu Hamáčka: pokud by to byla "první vlaštovka", pak bez křídel, vůbec nestojí za to šest minut denně prosazovat. Pokud něco smysl má, pak návrh odborů, půl hodiny denně, nebo i hodinu denně. Představte si, že děláte na pásu nebo chodíte do školy a máte denně o hodinu méně, ta radost! (Mít týdně o den méně, to už je pak vstupenka do ráje, kam zatím zjevně nepatříme.)

V Česku donedávna zaměstnavatele nic nenutilo brát ohledy na zaměstnance, není tu tak silná role odborů, tvrdí expert na lidské zdroje Roman Urban. | Video: Filip Horký
 

Právě se děje

Další zprávy