Jsem na Facebooku členkou několika skupin, které se zabývají klasickým i domácím a komunitním vzděláváním. Jsem i členkou několika mateřských skupin a sama jsem matkou tří malých dětí, takže matkami jsem obklopena prakticky na všech frontách. A tak vím, že aktuálně nejsou nejžhavějším tématem neštovice, vši, roupy a další dětské nemoci, ale datum zápisů do školek a škol. Někde už proběhly, jinde se teprve chystají, jisté je, že během jara jim neujdete.
Já sama jsem před rokem, kdy jsem se chystala k zápisu do první třídy se svými dvojčaty a k zápisu do školky s mladším synem, v lehké panice sama založila facebookovou skupinu věnovanou názorům na školy a školky v Praze. Měla jsem pocit, že bych měla mít maximum informací o tom, jaké jsou ty v našem dosahu. Záhy jsem zjistila, že kolik rodičů, tolik zkušeností - a že školy jedněmi rodiči chválené jsou jinými kritizované a naopak. Nikdo se nezavděčí všem, lze alespoň minimalizovat riziko tím, že budete mít těch zkušeností co nejvíc.
Je těžké někomu radit. Každý rodič od školy očekává něco jiného. Někdo přísné učitele, výkon a dril, jiný naopak co největší volnost a svobodu. Většina včetně mě stojí o jakousi zlatou střední cestu a snaží se ji najít ze všech sil. Rodiče dnes mnohem víc než dřív řeší, kterou školu vybrat. Není to jen rozptylem škol od státních k soukromým či od klasických k různým vzdělávacím alternativám. Ale i tím, že dnešní rodiče často spadají do kategorie, která už má v zahraničí přiléhavý a vtipný název "helicopter parents".
Termín označuje podobu rodičovství spočívající v neustálém ochranitelském kroužení kolem nebohých potomků. Začíná to neurotickým zkoumáním každého novorozeneckého pláče, pokračuje frenetickým rozvíjením - ryzích nebo i domnělých - schopností dítěte od batolecího nebo ještě nižšího věku, končí tancem kolem zápisů a přijímaček. Helikoptéroví rodiče chtějí mít to nejlepší, nejúžasnější dítě na světě - často ale vychovávají spíše malé neurotiky, kteří záhy končí v ordinacích dětských psychologů.
Děti helikoptérových rodičů jsou zvyklé, že se od nejútlejšího věku celý svět točí jen kolem nich - že je jim splněno každé přání, že vše je přizpůsobeno k tomu, aby právě ony byly středem světa. Když povyrostou a pochopí, že svět se kolem nich točit nebude, přináší jim to často bolestný střet s realitou. Vyrůstají tak celé generace potenciálních egocentrických, sobeckých "spratků", kteří sice nemají problém se sebevědomím, ale se soustředěním, motivací k práci či pílí už ano. Dotkla jsem se toho tématu už ve svém minulém textu o Elizabeth Holmesové, ale já opravdu téma výchovy dětí považuju za velký problém dnešní doby. Jaké si je vychováme, takové je budeme mít. A je jasné, že na formování jejich osobností se z velké části podílí i škola.
Méně vší té hysterie kolem výběru té nejvhodnější školy pro naše dítě je někdy více. Když jsem byla ve školním věku já, každé dítě ještě šlo na nejbližší státní školu, bez ohledu na to, jak špatnou či dobrou pověst měla. Prolézali jsme v 80. letech vzdělávacím systémem obklopeni převážně zatrpklými socialistickými učitelkami, které po listopadu 1989 přeměnily slovník a předměty. Místo ruských písní nás začaly trénovat v Masarykově Ach synku, synku a místo biflování ruštiny nás začaly učit angličtinu, v níž bývaly oproti nám napřed jen o jednu dvě lekce. Školy byly zkostnatělé, zatuhlé instituce, v nichž člověk neměl právo projevit svůj názor, mohl jen tiše sedět s rukama za zády a doufat, že nebude vyvolán k tabuli, aby tu odrecitoval nabiflované učivo.
Od té doby se samozřejmě české školství proměnilo a řekla bych, že rozhodně k lepšímu. Stále má své rezervy, vždycky to může být lepší, ale pomalými krůčky spějeme kupředu. Víceméně každý má možnost volby a je dobře, že toho rodiče využívají. Jen by neměli zapomínat, že nejpozději s nástupem dětí do školy by měli trochu popustit otěže svého ochranitelství a odlepit se se svou helikoptérou konečně z dětského dosahu. Dopřejme dětem právo objevovat si svět vlastníma očima - jen tím je nejlíp připravíme na budoucnost.
