Údaj z tohoto týdne jen potvrzuje, že velká část britské veřejnosti nebyla nikdy z účasti britské armády a letectva na vojenských operacích, jež vedly před třemi lety k pádu Saddáma Husajna, nijak nadšená.

A statisíce Britů proti ní otevřeně protestovaly.

Nejasné cíle, nejasné motivy

Jestliže je postoj veřejnosti z velké části pochopitelný (část obyvatel zůstane z etických či náboženských důvodů pacifisty za každé situace), postoje a motivy politiků, kteří o svržení Saddáma Husajna rozhodovali, zůstávají i po třech letech spíše nejasné.

Z britského pohledu byl od první chvíle poněkud nevěrohodný argument, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení, kterými je schopen do 45 minut (od eventuálního rozhodnutí Saddáma Husajna) zasáhnout britské cíle.

Nejspíše, jak mapy otištěné v tehdejších novinách naznačovaly, mělo jít o britské vojenské jednotky na Kypru.

Nikdo například v době příprav na vojenskou kampaň proti Iráku věrohodně nevysvětlil, proč zpravodajské služby přišly na existenci zbraní hromadného ničení právě v té době. A proč se z nich stala právě na podzim 2002 hlavní bezpečností hrozba.

Pláštěnka jako zbraň hromadného ničení

Britští experti provedli v průběhu irácké invaze a po jejím skončení "inventuru" materiálu, který mohl alespoň implicitně naznačovat schopnost či připravenost Saddámových generálů použít některou ze zbraní hromadného ničení. Na seznamu bylo jen několik málo položek.

Dominovala jim ta část výzbroje irácké armády, pro kterou užívala vojska bývalého sovětského bloku, pokud se nemýlím, termín "všestranné ochranné prostředky" (VOP). Vojáci jim říkali poněkud jadrněji "atom bordel". Skládal se z plynové masky a pogumované pláštěnky a nohavic. Měl chránit před účinky a následky všelikých pum, od chemických až po atomové.

Kontext, v kterém byla tato výzbroj nalezena, naznačoval, že ustupující, prchající či prostě rozpouštějící se irácká armáda a její příslušníci jim byli vybaveni. Ukládaly jim to předpisy pro případ, že by zbraně hromadného ničení použil nepřítel.

Těžko soudit, kolik iráckých vojáků vlastně považovalo za nepřítele postupující Američany a Brity. A kolik z nich naopak za osvoboditele.

Na americké i na britské straně Atlantiku se tedy motiv hrozby zbraní hromadného ničení ukázal jako povýtce pomýlený.

Dosud se jednoznačně neprokázalo ani propojení režimu Saddáma Husajna s lidmi ze sítě Al Kaída.

Demokracie na export není ještě na prodej

Neokonzervativní koncept globálního uspořádání světa sice operuje s termínem "vývoz demokracie". Bylo-li však nastolení demokratických poměrů v Iráku hlavním motivem vojenské invaze, mělo či muselo být jak Georgi Bushovi, tak Tonymu Blairovi jasné, že v tak potenciálně konfliktním prostředí na ně nestačí jeden volební termín a možná ani život jedné politické generace.

Irák v sobě od svého zrodu (hranice země vytyčovali Britové) skrýval jako státní útvar nesčetné množství historických, náboženských a etnických sporů a prasklin, které, jak se zdá, dokázal v uplynulých sedmdesáti či osmdesáti letech zalátovat či pouze monarcha nebo krutý diktátor.

V rozpukané krajině lze sice uspořádat svobodné volby. Jejich výsledek, zvláště pokud je provází jistý druh "pozitivní diskriminace" demokratických hodnot, však sám o sobě praskliny nezacelí.

Inventura položek demokratického deficitu

Demokracii lze sice s vládní podporou a garancí vojenské přítomnosti exportovat, ale neznamená to však, že půjde jaksi automaticky také dobře na prodej. Už před třemi lety americký spisovatel Norman Mailer napsal:

"Demokracii nemůžeme nastolit v jiných zemích silou naší vůle. Skutečná demokracie se totiž rodí z mnoha drobných, jednotlivých bitev vybojovaných člověkem během desetiletí, či spíše staletí. Nelze si s ní zahrávat. Nelze přece vycházet z toho, že tam půjdeme a ukážeme jim, jaký tu máme skvělý systém. Něco takového je projevem obrovské arogance."

Za pár týdnů uplynou tři roky od páde Saddáma Husajna a od konce hlavních vojenských operací. Možná by stálo při té příležitosti udělat detailní inventuru iráckého demokratického deficitu.#reklama

A zeptat se současných Iráčanů v referendu, zda jimi i nadále chtějí zůstat, nebo svou zemi raději podle jejích přirozených etnických a náboženských hranic rozdělit.

Ivan Kytka, [email protected]