To je ta skvělá záležitost, jenž z fotbalového mistrovství světa v Německu udělala jedinečný mejdan.
Je to mnohdy návrat do let klukovství, bývají u toho i podobně odění kamarádi, vzniká pozitivní davová psychóza... Hlavně však takový fanoušek nemůže být přísným kritikem hráče, k jehož identitě se veřejně přihlásil, a tím pádem ani celého týmu. Má tedy pro slabší výkony slova omluvy, v opačném případě velké chvály. A navíc "svátost" oblečeného dresu jako by mu bránila myslet na páchání nepřístojností. Ostatně těch se v Německu odehrálo minimum; snad lze mluvit jen o Polácích frustrovaných z katastrofální hry vlastního celku.
Jak to všechno hezky do sebe zapadá. Přitom nápad vyrábět repliky dresů primárně sledoval jistě jen komerční úspěch. Sekundárně však přinesl i tyhle širokospektrální důsledky.Vybavíte si hlediště stadiónů v TV přenosech, jak byla barevná podle dresů soupeřících týmů? Diváků "v civilu" v nich bylo poskrovnu.
Opět se dostáváme k již vyřčenému: diváci si hráli na fotbalisty a současně hráli s sebou. Po výhře se radovali, pro prohře smutnili. Stejně jako jejich idoly na trávníku. Stejně tak tomu bylo na Fan Festech, městských hledištích před velkoplošnými plátky, kde se v dresech povzbuzovalo jako na stadiónu.
Přitom německý šampionát je v historii druhý nejhorší co do počtu vstřelených gólů; hůře dopadl jen italský v roce 1990. Týmy myslely hlavně na obranu, do útoku vysílaly jen jedince či dvojice.
Vybavit si utkání, jež bylo mimořádné kvalitou, tempem i dramatickým průběhem, je obtížné. Byl to "karetní zápas" Portugalsko - Nizozemsko? Částečně. Nebo Francie - Brazílie, v němž Henry vyřadil obhájce titulu? Možná. A co finále, kdy před prodloužením skoro všem hráčům viditelně došly síly? Těžko říci.#reklama
Mimochodem, Italové, kteří pak sotva stáli na nohou, byli při penaltách šťastnější a stali se mistry světa. Pokud jde o hvězdy, Ronaldinho neměl formu, Zidane i Henry ji dlouho hledali, Figo rovněž a vlastně ji nenašel, o Beckhamovi by se v této souvislosti ani nemělo mluvit. A nové hvězdy, nepočítáme-li Francka Ribéryho, se vlastně neobjevily.
Všechny tyto kritické výtky, vyslovované zejména novináři, však diváky, ony nejvěrnější a přímé účastníky šampionátu, vlastně moc nezajímaly a nezajímají je ani teď. Oni si totiž to mistrovství užili. A to pro ně bylo rozhodující.
