reklama
 
 

Jak zabránit střetům v Českém rozhlase? Poučení ze sporu kolem Janka Kroupy a ředitele Zavorala

20. 2. 2018
Bohužel, naši politici dodnes nepochopili, že řádně fungující demokracie bazíruje na samoregulaci soudců a žurnalistů.

Jak zabránit střetům v Českém rozhlase? Na tuto otázku, kterou často dostávám, není snadná odpověď, ale je zřejmé, že spor mezi generálním ředitelem a investigativci ublížil oběma stranám: snížil jejich prestiž na veřejnosti. (Viz také "To podstatné z analýzy vypracované pro Český rozhlas", Aktuálně.cz, 13. února 2018.) Poradit neumím, to si musí vyřešit sami zaměstnanci. Jediné, co mohu učinit, je upozornit, jak se podobné spory řeší ve staré Evropě, a naznačit, co by bylo možné z jejich struktury převzít, aby došlo k větší emancipaci novinářské obce. Jako příklad jsem si pro tento text vybral ORF (i když zrušení poplatků bych rozhodně nedoporučil), tedy Rakousko, které je přibližně stejně velké jako my a tradičně mělo celou dobu a nyní kvůli vstupu do vlády FPÖ opět má podobné problémy s nezávislostí veřejnoprávních médií: donedávna si třeba vedení hlavních stanic dělily mezi sebou dvě politické strany, lidovci a sociální demokraté.

Situace je tam ale o něco snazší, protože veřejnoprávní instituce v celé staré Evropě mají většinou kromě ředitelské struktury - která se stará o zásadní směřování instituce, finance, marketing atd. - a fungujících odborů - které zase dohlížejí na platy, honoráře a pracovní podmínky zaměstnanců i spolupracovníků - ještě navíc partnerskou redaktorskou a dramaturgickou strukturu. Ta má tzv. redaktorský statut, jehož autoři jsou sami redaktoři.

Aby takový systém mohl fungovat u nás, bylo by nejprve nutné revitalizovat funkci odborů a přesně oddělit ředitelskou strukturu od šéfredaktorské. Tedy rozdělit jejich kompetence, protože zatím tu funguje ředitel zpravodajství jako vrchní šéfredaktor; tedy je to právě on, kdo má hlavní odpovědnost za obsah vysílání, i když jako ředitel by se měl starat o úplně jiné věci. Naštěstí takové změny nevyžadují zásah do zákona o Českém rozhlase a jsou jen vnitřní věcí instituce.

Vztah výše zmíněných tří center moci se řídí v ORF etickým kodexem, na kterém se shodlo ředitelství, odbory a tzv. redakční výbor. Připomínám jen, že ORF má tento kodex platný již od 1. 6. 1973 a jen se průběžně aktualizuje, jak se hlavně díky internetu mění veřejný prostor. U nás by mohlo jít jen o vnitřní dohodu, která by se odrazila v pracovních smlouvách popisem agendy.

Již zmíněný redaktorský statut upřesňuje, kdo je redaktor, jeho pracovní náplň, nezávislost, kdy může odmítnout příkaz nadřízeného, a hlavně stanovuje redaktorskou spoluúčast na personálních a věcných rozhodnutích. Jinými slovy upřesňuje pravomoci, a tím snižuje možnost vzniku konfliktů.

Nejvyšším redakčním orgánem je v ORF tzv. redakční shromáždění buď jednotlivých redakcí, či krajských studií, které si ze svého středu volí jednoho mluvčího, který vždy zastupuje nejvíce deset redaktorů. Má-li redakce více členů, je i více mluvčích. Všichni redakční mluvčí pak dohromady tvoří redakční výbor, který si zase ze svého středu volí tříčlennou redakční radu (jež má tři zástupce, aby vždy mohla zasedat v plném počtu). Redaktorská rada je závazným partnerem v personálních i programových otázkách (spolupodílí se na vytváření obsahu, vysílacího schématu, struktury a rozsahu jednotlivých pořadů) pro ředitelství i samého generálního ředitele a zveřejňuje svá stanoviska k pokusům o ovlivnění některé redakce či některého konkrétního redaktora.

Pokud se v nějaké otázce nemůže generální ředitel s redaktorskou radou domluvit, je svolán rozhodčí soud, který se skládá ze zástupce ředitele, zástupce redakčního výboru, zástupce odborů a jednoho nezávislého právníka (většinou emeritního mediálního soudce či mediálního ombudsmana), na němž se všechny strany dohodnou. V případě sporu musí být složení smírčího orgánu oznámeno do týdne. Pokud se smírčí soud, který se rovněž musí rozhodnout v závazném termínu, na němž se strany domluvily, rozhodne jednomyslně, je jeho závěr závazný pro všechny strany, to znamená pro generálního ředitele, odbory i redaktory. Pokud ne, postupuje se celá věc civilnímu soudu.

Z uvedeného vyplývá, že redaktorskou strukturu si může každé veřejnoprávní médium vybudovat samo, nepotřebuje k tomu žádné "povolení" a stejně tak si může sepsat i svůj redaktorský statut, který by i značně ulehčil pozici řediteli. Ten totiž z principu nemůže být zodpovědný za každou zprávu a za každý odvysílaný pořad: za obsahy odpovídají pouze šéfredaktoři a na ty by odkázal i členy Rady ČRo. Ti by pak případnou stížnost museli řešit s příslušným šéfredaktorem, který má přímou zodpovědnost za vše, co pustí do vysílání.

V případě ORF, která se kvůli větší nezávislosti v roce 2002 proměnila na nadaci, je to ještě jinak: tam existuje stejně jako třeba v BBC kontrolní oddělení, na které jsou směrovány všechny výtky, které přicházejí zvnějšku, a toto oddělení je řeší přímo s šéfredaktory. Na ředitele či intendanta Nadační rada ORF může směrovat jen takové stížnosti, které se přímo vztahují k jeho pravomocem: k celkovému zaměření stanice (například stížnost na to, proč ještě nebylo zařazeno do schématu vysílání v arabštině, když je v zemi tolik běženců, s kterými je třeba komunikovat), financování, marketingu atd.

V Českém rozhlase se za investigativce v petici postavilo asi 240 redaktorů, tedy zodpovědných a kvalifikovaných novinářů, kteří si uvědomili rizika možných konfliktů. Syndikát novinářů se jich nezastal. To je možné považovat za selhání stavovské organizace, nepočítáme-li komentář Adama Černého v Hospodářských novinách z 2. února 2018, pod který se ale nepodepsal jako předseda syndikátu. Za takové situace by asi stálo za to, aby ti, co v posledních třiceti letech prokázali morální a profesní integritu a mají jisté organizační schopnosti a doposud se takové instituci vyhýbali (a těch je valná většina), začali uvažovat o založení vlastní organizace, která by v napojení na Mezinárodní federaci novinářů byla schopna důsledně hájit jejich zájmy.

Začít by taková nová organizace mohla tím, že by prosazovala zrušení schvalování etického kodexu veřejnoprávních médií Poslaneckou sněmovnou, protože to je v rozporu s usnesením 4. evropské konference o politice hromadných sdělovacích prostředků, konané v Praze v roce 1994, která v bodě 11c uznala, že novináři mají právo přijímat své vlastní samoregulační normy například ve formě etického kodexu, a my jsme toto usnesení podpořili. Zároveň by se měla snažit prosadit Tiskovou radu jako vrcholnou instituci, která zastupuje novináře a dozírá na dodržování všeobecného etického kodexu ve všech médiích. Tento orgán působí skoro ve všech zemích Evropské unie včetně Slovenska. Bohužel naši politici dodnes nepochopili, že řádně fungující demokracie bazíruje na samoregulaci soudců a žurnalistů, kteří kontrolují výkony ostatních mocí ve státě.

autor: Karel Hvížďala | 20. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama