Slavný verš je z neméně slavné sovětské písně, kterou otextoval sovětský básník Jevgenij Jevtušenko. Ten v písni následně dospívá k odpovědi, že nikoli (za což byla píseň v sovětské epoše dosti dlouho zakázaná jako příliš pacifistická). A není divu: v živé historické paměti jsou ještě hrůzy války s hitlerovským Německem, ale už i válek novějších, třeba těch v Afghánistánu či v Čečensku. Rusové mají z válek tradičně strach, ale zajímavé je, že pokud předpokládají "malý vítězný konflikt", jsou ochotni s válečným rizikem souhlasit, hlavně když mají dojem, že jde o posílení váhy jejich země v celosvětovém měřítku. To ovšem na Ukrajině jednoznačně nevyšlo.
Když pro velmoc srdce bolí
Důvodů pro podporu malých válečných dobrodružství je celá řada, ale tím základním je zřejmě vlastenectví prostých lidí takříkajíc za každou cenu. Jak říkával proslulý generál Alexandr Lebeď a jak nakonec nazval i svou nejznámější knihu - Pro velmoc mě srdce bolí. Jakmile jde o vyloženě imperiální motivy mocenského postavení Ruska ve světě, běžný občan doslova nezná bratra. V tomto případě ukrajinského, jehož za bratra, pohříchu mladšího, v Rusku kdekdo označuje. Ruský velmocenský šovinismus zkrátka žel bohu nemá hranic - byť to není záležitost všeobecná.
Jako podpůrný faktor této tendence slouží především státní televize. Ty sprostou invazi označují výlučně kremelským sloganem "speciální vojenská operace v Donbasu". Slovo "válka" je v oficiálních médiích nejen nežádoucí, ale přímo zakázané. K tomu přičtěme i fakt, že dění na přepadené Ukrajině je zejména v televizi popisováno v růžových odstínech a záběry, které oblétly doslova celý svět - kupříkladu děsivé následky ostřelování mariupolské dětské nemocnice a porodnice či bombardování divadla tamtéž, jež sloužilo jako úkryt až pro tisíc lidí - ruský televizní divák na obrazovce jednoduše nenajde. K tomu přidejme velmi vlastenecké ankety, které působí autenticky, i naopak nechutně propagandistické hurápatriotické šoty, jejichž většinou primitivní aranžmá musí i průměrně objektivního diváka rovnou odradit. Ne tak ovšem významný segment diváctva ruského.
Puklá Putinova skořápka
Na ruských televizních obrazovkách zaznívají hlasy vskutku děsivé. K nejzavilejším patří třeba moderátor Vladimir Solovjov, který k národu hřímá: "Kyjev je si jist, že nás utluče čepicemi, zvlášť když mu pomůže Západ. Proto si všichni musíme uvědomit, s čím se tu bojuje. Přece s nacismem! Ukrajinský nacismus je přímý dědic toho hitlerovského, jedině že v mnoha ohledech zašel ještě dál… Dnešní Ukrajina je absolutní zlo, jehož existenci nesmíme dovolit. To oni rozdmychávají válečnou hysterii!"
Pozadu za ním nezůstává ani další televizní kremelský věrozvěst - Dmitrij Kiseljov: "Západ je připraven na válku s námi… Její rozsah je zatím obestřen tajemstvím, ale za prvé Amerika doufá, že sama bude rozsah tohoto konfliktu řídit, za druhé, že americké území nebude vojensky zasaženo, a za třetí, že taková válka přinese Spojeným státům jako obvykle značný prospěch… Mají Rusko za nebezpečného souseda… Ale o jaké agresi to mluví Antony Blinken, muž s pohledem mražené tresky?" Není se proto co divit, že většina ruských televizních diváků, krmená podobnými výlevy, nakonec fandí Putinovi - přestože světoznámý ruský prozaik Vladimir Sorokin vidí v této chvíli současného ruského prezidenta takto: "24. února 2022 skořápka ‚osvíceného autokrata‘, v níž se celých těch dvacet let skrýval, pukla a rozpadla se na kousky. A svět spatřil monstrum, šílené ve svých tužbách a nelítostné ve svých rozhodnutích. Obluda rostla postupně, rok za rokem nabírala sílu a sála živnou šťávu ze své absolutní moci, imperiální agresivity, zloby, bičované postsovětskými resentimenty a nenávistí k západní demokracii. Dnešní Evropa už nebude mít co do činění s někdejším, ale s novým Putinem, který odhodil masku ‚ekonomického partnerství‘ a ‚mírového soužití‘. Od toho už se míru nedočkáme."
Na hraně katastrofy
Jak ale říká profesor Moskevské vysoké školy sociálních a ekonomických věd Grigorij Judin, už od samého začátku této války probíhají i četné, byť tvrdě potlačované protesty - což ostatně pan profesor pocítil doslova na vlastní kůži. Podle jeho názoru vztah k této válce, podobně jako ke všem klíčovým politickým záležitostem v posledních několika letech, ruskou společnost významně štěpí, a to především podle principu "starší versus ostatní". Ti starší jsou zpravidla plně závislí na oficiálně televizním vidění okolního světa, které už jsme tu stručně popsali. To o generaci internetu a sociálních sítí samozřejmě neplatí a zřejmě nebude platit ani v okamžiku, kdy Putinův režim tento zdroj informací přiškrtí či dočista ucpe. Ostatně již citovaný Vladimir Sorokin soudí také toto: "Tuto válku rozpoutal člověk zkažený absolutní mocí, který se ve své šílenosti rozhodl, že překreslí mapu světa. Když si poslechnete jeho projev, v němž vyhlásil ‚zvláštní operaci‘, zjistíte, že o USA a NATO se v něm mluví mnohem častěji než o Ukrajině. A vzpomeňme si na jeho ‚ultimátum‘ adresované Severoatlantické alianci. Jeho terčem není Ukrajina, ale celá západní civilizace, což kdysi nasál společně s černým mlékem KGB. A kdo za to všechno může? My, Rusové. Tuto vinu teď na svých bedrech poneseme až do zhroucení Putinova režimu. Ten se zhroutí docela určitě a útok na svobodnou Ukrajinu je začátek jeho konce."
A jaké nálady panují podle profesora Judina mezi lidmi, kteří jsou i přes značné riziko ochotni vycházet do ulic ruských měst? Podle mého názoru, říká Judin, tihle lidé chtějí především zabránit katastrofě. Protestů, za které už byly potrestány tisíce lidí, se zúčastňuje především pokroková třída, plně zapojená do světových informačních proudů, a proto chápající, co se děje: že bytostné státní zájmy jsou zrazovány a že to Rusku přinese katastrofální následky. Ve všeobecném zájmu (a to i našem, západním) samozřejmě je, aby takovýchto Rusů přibývalo. Zatím to ale na dohled není…
Autor je komentátorem Českého rozhlasu
