Dodnes mi utkvěla zásada číslo jedna: "Na rande nesmí být nikdy ticho! (ALE NÉ TY TVÝ BLBÝ KECY!!)". Fakt. Měl jsem a zřejmě dosud mám k "blbým kecům" nějaké neodvratitelné puzení. Nic nepomůže, mám-li náhodou pravdu, když je řečena nevhodně.

Když mi bylo šest let, kluci ze sousední vesnice, vesměs starší a silnější, mně třeba tvrdili, že ty malé rybičky v našem rybníce jsou "Kolejušky". Byla to pochopitelně blbost, těm rybičkám se říká koljušky a ještě dnes se slyším, jak říkám výsměšně: "Tvůj táta je kolejuška", a už mě řezali.#reklama

Dneska jsou naštěstí celé agentury, které vás učí mluvit s lidmi. Viděl jsem manuály, kde se dozvíte, jak se vyhnout odpovědi na nepříjemné otázky a celou řadu dalších dovedností a fint. Až se vám bude zdát, že nějaká veřejně činná osoba mluví z cesty, mlží nebo dokonce lže, velmi pravděpodobně to bude ještě začátečník z těchto kurzů. Protože cílem je naučit se mluvit z cesty, mlžit a případně i lhát, ovšem tak, aby se to nepoznalo.

Není to legrace naučit se správně mluvit. Tak, jak se sluší a patří. Anebo jak se od vás čeká.

Před několika lety mi telefonoval německý novinář z filmového časopisu Berlienale:

"Nevadí vám, že zahraniční filmaři, natáčející v Čechách, mají mnohem vyšší honoráře než čeští tvůrci?"

"To se nedá nic dělat. Jsou placeni ze zahraničí, rozpočty světových filmů vypadají prostě jinak."

"A neměly by tyto bohaté produkce platit i na českou filmovou tvorbu?"

"Když se jim to tady prodraží, půjdou jinam. A celá řada jejich domácích spolupracovníků přijde o práci."

"Takže vám nevadí, když Američané(!) v Čechách využívají levnou pracovní sílu?"

"Mně si nikdo na špatné platy nestěžoval."

Po chvíli ticha povídá hlas na druhém konci drátu (nebo signálu?): "To jsme ale od vás nechtěli slyšet!" Cítil jsem, že od "blbých keců" v odpovědi mě uchránila jen špatná slovní zásoba v cizím jazyce.

Někdy, a nejen na rande, je, milá Lenko, lepší ticho.