U rybníka jsem měl trochu méně trpělivosti, ale vzpomínám si, že mi nevadilo ani to ranní vstávání a vždycky jsem se moc těšil.

Měli jsme s tátou dva staré rozkládací pruty, jeden ještě bambusový, a navijáky už také něco pamatovaly.

Když mi bylo třináct, chodil jsem se dívat do výkladu prodejny rybářských potřeb ve Vodičkově ulici. Před výlohou jsem postával dlouhé minuty a pásl se očima na těch báječných nových prutech a navijácích. A pak jsem dostal k Vánocům nádherný teleskopický prut s originálním navijákem Shakespeare. Byl jsem pochopitelně blahem bez sebe. Celý leden jsem chytal imaginární ryby v našem obýváku a vychutnával si svou špičkovou výbavu.

Ale s tátou najednou nějak nebyla řeč. Jakoby mi trochu záviděl. To trvalo měsíc.

Pak přišlo pololetní vysvědčení. To bylo v sedmé třídě moje nejhorší. Několik trojek, hotová pohroma.

Tátovi to ale zjevně tolik nevadilo a výjimečně mi ani nevynadal. Jen mi ještě tentýž den zabavil můj prut a naviják pro sebe. A tím jsme přestali spolu chodit na ryby.

Nechodím na ryby doteď. Ačkoliv už si na vše vzpomínám s nadhledem a také poněkud matně. Rodiče zkrátka dělají takové nenápadné chyby a my je po nich opakujeme. Ale možná jsem si to tenkrát zasloužil. Pro ryby je to na druhou stranu dobře.#reklama