To byla parta kolem Deža Ursínyho, která udělala doslova revoluci v československé rockové hudbě. Peter Petro hrál na bicí a psal anglické texty písniček. Nakonec obětoval slávu lokálních Beatles životu ve svobodné zemi a stal se Kanaďanem.
Dnes si někdy zahraje s amatérskou kapelou, třeba na Mnichovském Oktoberfestu. Takové ty dupáky, s drindlem a štětkou na klobouku. "Mě to baví", povídá se smíchem ten svobodný člověk a ptá se, co dělám. Řekl jsem mu o filmu Pelíšky, se kterým jsem na festival letěl, a ve kterém je mimo jiné hudba další Ursínyho kapely Soulmenů. A také, že jsem dotočil Musíme si pomáhat a o čem ten film je.
"A znáte Rudolfa Vrbu?"
"Znám jeho knihu Utekl jsem z Osvětimi a film ŠOA." Dokonce jsme se knihou nechali inspirovat v jednom motivu našeho filmu.
"Rudolf je můj soused. Můžeme si udělat u mě večeři."
A tak se stalo, že mě pan profesor Petro pozval do univerzitního městečka na vlastnoručně uvařený guláš.#reklama
Rudolf Vrba byl jedním z mála osvětimských vězňů, kterým se podařilo z tábora uprchnout a přežít. V šedesátých letech, už v londýnském exilu, napsal o svém dramatickém útěku knihu. V Lanzmannově proslulém dokumentu ŠOA vystupuje jako jeden z hlavních svědků.
V roce 1999 jsem se s emeritním profesorem chemie Rudolfem Vrbou potkal v domě jeho univerzitního kolegy a někdejšího beatového bubeníka Petra. Pan Vrba přišel sice o holi, ale v bílém stetsonu a kožené bundě, vypadal na padesát let, ačkoliv mu bylo alespoň o dvacet víc. Řeč šla o všem možném, o Praze, o první ženě Gustáva Husáka, pro kterou maminka pana Vrby šila, o Londýně, ale o Osvětimi nepadlo nakonec ani slovo. Snědli jsme večeři a vypili ve třech láhev červeného vína.
Po večeři jsme vyprovodili pana Vrbu před dům, kde stál jeho starý, bílý cadillac. Rudolf Vrba bydlel jen pár minut odtud.
"Kde bydlíte vy?"
"Dole ve městě,"povídám.
" Já bych vás tam vzal, ale přeci jen jsem měl dvě skleničky vína. Víte, já mám strach, aby mě nechytili policajti."
" To jsem rád, že zrovna od vás slyším, že máte strach ze silniční kontroly. Po tom, co jste prožil," povídám upřímně. Přede mnou přeci stojí jeden z našich opravdových hrdinů.
A pan profesor na to povídá: "Podívejte, já byl podělanej strachy, ale když oni by mě jinak zabili!" A pak mě poprosil, abych šel na roh hlídat, "jestli tam nejsou." Pomalu vycouval, zamával mi a popojel dva bloky ztichlou vilkovou čtvrtí k sobě domů.
O pár let později jsem si tuto situaci připomněl, když jsem četl rozhovor s bývalým kancléřem Ivanem Medkem. Ptali se ho na prezidenta Havla a jeho zdrženlivý a něčím jakoby zbabělý postoj v některých věcech, v kontrastu s jeho občanskou odvahou za komunismu. A pan Medek odpověděl ve smyslu: "Václav Havel je osobně neobyčejně statečný člověk, ale nesnáší konflikty. A lidé u nás to někdy neumějí rozlišit."
