Ne že bych se chtěl prezentovat jako sprosťák, ale nedávno se mi stalo tohle:

Šel jsem po chodníku a naproti šla dáma kolem padesátky. Kultivovaná, s příjemným, chytrým obličejem. Když mě míjela, řekla z ničeho nic napůl pro sebe, ale přitom zcela zřetelně nahlas: "Hovno".

Nejprve mi napadlo, že upozorňuje na předmět na chodníku a varuje. Nebo že proti mně něco má. Ale nepodívala se na zem, ani na mě, a navíc to slovo neřekla nějak adresným nebo snad pohrdavým tónem. Takové nemastné, neslané to slůvko bylo.

Jaký vnitřní rozhovor asi ta paní vedla? Polemizovala? Koho nebo co myslela? Viděla někoho svým vnitřním zrakem? Veřejný záchodek, někoho z rodiny nebo kohosi z Vyvolených? Byl to údiv, uznání, nebo kritika? Pohrávala si s tím slůvkem jako geniální Mozart, nebo nějaký vulgární primitiv z nádražního bufetu? Už se to nedozvím a je to nakonec i jedno.

Taková čapkovská stopa ve sněhu, přetransformovaná celkovým úpadkem mravů a vyjadřování do zřetelně vyřčeného sprostého slova.#reklama

Je to tak těžké pochopit, co se v lidech odehrává, zejména při letmém setkání. Myslím, že tentokrát není pochybnost, o čem fejeton je. No přeci o h***