reklama
 

Jazykový zákon? Uzavřít hranice češtiny dává ještě menší smysl než domobrana na Šumavě

10. 1. 7:15

Roste obava před „cizími vlivy“ a úměrně k tomu poptávka po „obraně našeho“. Pevnost čeština je vlastně metaforou pevnosti Česká republika.

Český jazyk, 60. léta (ilustrační foto). Český jazyk, 60. léta (ilustrační foto). | Foto: ČTK

Komunistická strana Čech a Moravy si obranu češtiny pěstuje jako politické téma. Už dlouho. Pamětníci si možná vzpomenou, jak poslankyně Levá navrhla uzákonit, že „hlasatelé, moderátoři i redaktoři zpravodajských a publicistických pořadů jsou povinni vyjadřovat se spisovným jazykem“. Napoprvé to dokonce prošlo.

Teď přichází komunistický evergreen, pardon, věčná zeleň: zákon o úředním jazyce. Nejvíc se mi na něm líbí název Hlavy III: Dohled nad užíváním úředního jazyka. Ano, český jazyk je třeba napřed zúřednit a potom podrobit (ochrannému) dohledu příslušných orgánů. To je v logice komunistického uvažování.

Zákon mají poslanci na programu lednové schůze. Je zbytečný: viz také výstižný postřeh vlády, že „užívání českého jazyka je upraveno zákonem tam, kde je to nutné“. Ve školství či v justici. Nové, speciální paragrafy s velkým P by češtině nepomohly k větší slávě a úctě. Zato by kolem ní natáhly hraniční pásmo s výstražnými tabulkami: Pozor, český jazyk!

Netopýří muž a "Volné pokoje". Komunisté navrhli, aby se povinně překládaly názvy filmů i cedule

Netopýří muž a "Volné pokoje". Komunisté navrhli, aby se povinně překládaly názvy filmů i cedule

Podle Jiřího Zlatušky (ANO), předsedy výboru pro vědu a vzdělání, je to zákon z doby tmářství.

číst dále

Nechte češtinu na svobodě. Představa, že naši řeč může uchránit zákonem parlament, je pošetilá.

Nepřekvapí, že se jí drží právě komunisté. KSČM je národně-konzervativní stranou, která má v politických genech zabezpečování pořádku a klidu na práci. Její klíčovou inspirací je pečovatelský totalitní stát: Československo 70. a 80. let. Tváří se, že péčí shůry občany „odstíní“ od zneklidňujících podnětů. Postará se, aby nefoukalo do jejich pelíšků.

Tenhle způsob myšlení se přenáší i do jazykového zákona. Čeština, jistěže, jako kdykoli v dějinách, čelí různým protivenstvím. Przní ji nevzdělanci i ouřady. Někomu slouží spíš k zakrývání než k vyjadřování myšlenek. Měřeno internetovými diskusemi, zpráva o stavu gramotnosti obyvatelstva je alarmující. Technologie si žádají krutě úsečnou mobilní komunikaci. A také čeština vstřebává infuze anglicismů a jiných -ismů.

Spousta lidí je z toho nesvá. Pro někoho je to další ze zpráv o světě, který se příliš a příliš rychle mění. Mají pocit, že mu nerozumí, a nic nechtějí víc než ten svůj pelíšek. Nejen jistoty, bezpečí, pořádek, ale už ani ta čeština není, co bývala – zastavte nám to někdo, vraťte to. Taková je často poptávka právě komunistických voličů a komunistická strana jí rozumí. Tady jsou zdroje jejího boje za češtinu.

Kdybyste si zkusili přečíst normalizační Rudé právo, zjistíte, že se to moc nedá. Koženému newspeaku není rozumět. Jazyk měl tehdy maskovat falšování skutečnosti, to byla jeho dominantní veřejná funkce. Od té doby se osvobodil a to, co se s ním děje, je důsledkem té svobody; ziskem nebo ztrátou, vyberte si. Je to stejné jako se svobodou cestování, podnikání, vyznání atd.

Tykání v Lidlu dává smysl, asi jako když Zeman tyká Sobotkovi

Tykání v Lidlu dává smysl, asi jako když Zeman tyká Sobotkovi

Hlavně to nelámat přes koleno. Představa, že si lidé mají tykat kvůli tomu, aby k sobě měli blíž, je iluzorní. Tykání neznamená harmonii.

číst dále

„Cizí vlivy“ jsou momentálně na žebříčku „znejisťujících faktorů“ nejvýš. Roste nedůvěra k cizímu, obava před cizím, a k tomu úměrně se tíhne k obraně našeho. Pevnost čeština je vlastně metaforou pevnosti Česká republika. Zavřít pomyslné hranice češtiny ovšem dává ještě menší smysl než domobrana na Šumavě. Téměř mononárodnostní společnost zákon na obranu jazyka nepotřebuje.

Spousta věcí z jazykové praxe se pochopitelně nepříčí jen komunistickým politikům. Jeden z nich, poslanec Josef Nekl, si například postěžoval nad tímto citátem z jednoho úředního dokumentu: V rámci projektu budou realizovány různé aktivity – eventy, online medializace (webový portál, Facebook, online bannerová kampaň), outdoorová medializace (billboardy, guerillová kampaň, plakáty), inzertní medializace (místní tisk, televize, rozhlas) a dotazníková šetření. Chápu ho. Moc cizího. A to v kancelářském slangu je ještě mnohem hůř: Na tom kólu mi dali věci do mýho ekšn listu, tak já to eprůvnu. – Prosím tě, můžu šérovat ten skrýn s těma erorama? (Zdroj: @Ptydepe na Twitteru.)

Ve věkové skupině starších 50 let je téměř 20 % občanů, kteří vůbec nerozumí ani základním výrazům cizích jazyků, tvrdí a argumentují poslanci KSČM. Možná, ale kvůli tomu není třeba přijímat zákon o úředním jazyku. Čeština se dá používat srozumitelně, vlídně a s bohatstvím slovní zásoby bez ohledu na zákon. A naopak zákon – v tom je ta největší pošetilost – nemá šanci udělat mateřštinu milejší a líbivější, respektive ji, možná v představě některých zákonodárců, posadit zpátky na koleje jako nostalgický parní vlak. Nesplnitelný úkol, jazykový zákon není lokomotiva.

Češtině škodíme sami mlácením prázdné slámy, zálibou ve floskulích a vůbec tím, co ztěžuje přesné myšlení a komunikaci. Taky málo čteme. Ne, angličtina (ani němčina, ani ruština atd.) nás nesežere.

Jestli je problém v tom, že lidé nerozumí cizím slovům a řečem, pak je řešení spíš obrácené – neuzavírat se do češtiny, ale otevřít se jiným jazykům. To ani v nejmenším neznamená rozpouštění češtiny v globálním slovníku ani její ochuzování a znevažování. Silná je dost. Proslulý lingvista Pavel Eisner, který tak vášnivě chválil krásu českého jazyka, ovládal kromě něj angličtinu, francouzštinu, islandštinu, italštinu, maďarštinu, němčinu, norštinu, perštinu, ruštinu, srbochorvatštinu, španělštinu a tibetštinu. Českému jazykovému sebevědomí prospěje poznávání světa, ne spouštění závor.

autor: Jan Lipold

reklama
reklama
 
reklama