Na konci října uviděli chroničtí dlužníci světlo na konci tunelu. Otevřela se před nimi unikátní možnost zbavit se všech možných pokut a penále, uhradit jen základní částku, zaplatit exekutorovi fixních 908 korun - a získat za to na oplátku čistý štít. Jakkoliv se může z různých zpráv a příspěvků na sociálních sítích zdát, že díky tomu sledujeme příběh s mimořádně šťastnými konci, opak je pravdou.
Akce měla zasáhnout na 400 tisíc dlužníků, jenže až do listopadu ji skoro nikdo nepropagoval, aby se pak se ukázalo, že celou věc tíží nevyřešené právní problémy. A najednou je všemu konec. Oficiálních výsledků se sice dočkáme až někdy na jaře, ale zdá se, že mimořádné opatření pomohlo spíše tisícovkám lidí než zamýšleným statisícům.
Politici proto chtějí 28. října vyhlásit další kolo. Sice se to má zase jmenovat milostivé léto, ale s biblickým předobrazem to už opravdu nemůže mít mnoho společného. Co se ve Starém zákoně dělo jednou za 49 let, má se najednou v zákoně českém dít dvakrát do roka. To je absurdní.
Opakovat stejné věci a čekat jiné výsledky připomíná spíše známou definici šílenství. Má-li republika jednou provždy vypustit papiňák natlakovaný 4,5 milionu exekucí, které srážejí ekonomický i sociální výkon celé společnosti, potřebuje nějaké trvalé, systémové řešení. Ne jednorázový krok, opatřený navíc adjektivem "milostivé".
Pozdní start
Že se chvályhodný záměr tak úplně nezdaří, bylo jasné už před spuštěním celé akce. Navrhovatel právní úpravy Marek Výborný (KDU-ČSL) mluvil o "jednorázovém upuštění po okraj naplněné přehrady", což je docela dobrá definice současného počtu exekucí. Jenže velká slova bohužel moc nekorespondovala s činy centrálních a lokálních politiků. Ostatně ani mnozí poslanci ještě v září netušili, k jakému datu "milostivé léto" vlastně spustili. V předvolební kampani o něm pak prakticky nebyla řeč. To neslibovalo nic dobrého.
A také to nijak dobře neskončilo. Když na sklonku října vše vypuklo, ukázalo se, jak chatrně je celá věc připravena. Její praktické provedení předpokládalo, že lidé, kteří až dosud projevovali téměř nulový zájem o své vlastní ekonomické problémy, najednou během chvíle začnou pečlivě pročítat ekonomické rubriky seriózních novin, specializované weby a obíhat nejrůznější úřady.
Teprve když praxe ukázala, o jak naivní předpoklady se milostivé léto opíralo, daly se věci do pohybu. Pozdě, ale přece jen. Dlužno dodat, že velkou část práce odvedly za dezorientovaný stát neziskovky. Až mnohem později se vzpamatovaly pojišťovny, banky a města.
Bohužel to ale bylo tak trochu podle vzoru každý pes, jiná ves - dobře to ilustruje například rozdíl v informačním nasazení mezi dvěma největšími městy. Zatímco Praze nelze propagační snahu upřít, v Brně zůstávalo ticho po pěšině. Jenže dluhy dusí celou republiku, proto bylo tak důležité, aby masivní kampaň organizovala vláda. Což bohužel neudělal kabinet Andreje Babiše a napravit už to pak nestačil ani ten Fialův.
V říjnu si to samozřejmě klidně můžeme celé zopakovat, něco i snad zlepšit a vychytat detaily, pořád to ale nevyřeší základní problém: špatně nastavený systém. Ničemu neprospěje, když tady budeme mít během jediného roku čtyři období s různou možností splácet dluhy.
Raději systém než občasného Ježíše
Politikům samozřejmě lahodí být v oné ježíšovské roli, která lidem přináší nezasloužené vykoupení z hříchů. Jenže co z toho, když spása nakonec není pro všechny, ale jen pro velmi malý okruh šťastlivců?
Do dluhové pasti dnes už sice lidé po četných úpravách naštěstí nemohou spadnout tak snadno jako ještě před pár lety. Tlak v exekučním papiňáku ale pořád roste a nikdo zatím nemá odvahu jej vypustit, aby nemusel čelit křiku, že podporuje morální hazard. Z místa se ovšem nikdy nehneme, zůstane-li hrnec na plotně.
Z bludného kruhu by nás mohla vyvést přísnější pravidla. Ovšem jiná, než jaká se intuitivně nabízejí: komplikovanější by to měli mít napříště nikoli dlužníci, nýbrž věřitelé. Konkrétně s podáváním exekučních návrhů. Vůbec nikomu totiž neprospívá vymáhání pohledávky na někom, kdo ji nikdy nebude schopen splatit. Zatěžuje to nakonec i samotné exekutory. Menšina solventních dlužníků totiž dnes de facto platí i za to, aby se bez jakéhokoliv pokroku starali také o masu marných dlouhodobých dluhů, které stojí na místě a nikam se už nikdy nepohnou.
Neznamená to samozřejmě, že by se dluhy měly lehce a bezmyšlenkovitě odpouštět. Závazky se mají platit. Úplně všem ale ulehčí, když budou věřitelé motivování k rozvaze, zda jim vůbec může exekuce něco přinést. Limitovat lze věc časem, částkou či nějakou kombinací obojího. Je to krok, který by zemi významně pomohl na cestě z exekuční pandemie. Zvlášť pokud by po něm následovala další systémová opatření. Třeba institut skutečně dostupného oddlužení - několikaletá těžká kalvárie, po jejímž absolvování by se z dlužníků znovu stávali občané s budoucností, kteří se vyplatí státu, společnosti i rodině.
Cesta má být pro každého
Milostivé léto jistě představovalo pokus, který si zaslouží pochvalu, zvlášť když některým lidem nepochybně vrátil naději na důstojný život. Problémy ale nelze řešit tak, že se výjimka promění v pravidlo. Jednou lze promyšlený nesystémový krok pochopit, jeho opakování ale nemůže nakonec přinést nic jiného než chaos, který ve výsledku neprospěje nikomu.
Bohužel to ale zatím vypadá, jako by pro politiky bylo stále nejlákavější předstírat, že kdo už roky žije v šedé ekonomice s nikdy nesplatitelným dluhem, zakouší ten správný trest za svou nezodpovědnost. A jednou za půl roku pak nadzvednout poklop a hrstku lidí z čím dál natlakovanějšího pekla vytáhnout.
