David Klimeš David Klimeš | Komentáře
23. 6. 2021 11:30

Rozdělená společnost? Ale kdeže. Jen přibývá lidí, kteří mají strach

Česko není polarizované do dvou nesmiřitelných táborů. Je to horší. Ač často vyznáváme podobné hodnoty, společnost je silně rozkouskovaná a počty frustrovaných rostou.
Co máme vlastně společného?
Co máme vlastně společného? | Foto: ČTK

Zahlédnout dnes Česko jako celek není jednoduché. Tu se nám ukáže jeho liberální velkoměstská část, jindy kritičtější zbytek republiky. Když už to někdy na chvíli vypadá, že se bavíme o něčem opravdu podstatném, skončí to nakonec neproduktivní kulturní válkou. Tu a tam se sice mihne záblesk poznání, že naše vlastní zodpovědnost za stát by mohla být mohutnější, ale zpravidla rychle odezní a za vše zas může Babiš, Zeman či jakýkoliv jiný politik.

Proto je tak cenná nová studie Jedna společnost - různé světy. Její čtenář sice musí přestát trochu té levicové agitky v úvodu i závěru, protože jde o publikaci na objednávku Masarykovy demokratické akademie, ale prostředek, kde se výzkumníci agentury STEM ptají na aktuální problémy Česka, nabízí zajímavé informace. Kriticky naladění respondenti v ní brblají, ti pozitivní chválí a ambivalentní váhají - hle vzácná příležitost spatřit Česko v celé jeho kráse (či ošklivosti).

Takové zhodnocení nálad je nyní potřebné nejen kvůli předvolební kampani, v níž začínají stranické štáby túrovat emoce. Nabízí i možnost udělat tečku za už příliš dlouhý naříkáním, že je Česko opuštěnou společností, již opakovaně nechávají na holičkách její proradní politici. A zpřesnit může i příliš černobílou představu, že žijeme na barikádách nesmiřitelného boje o budoucnost země, kterou lze snadno definovat na ose Východ, Západ či Kreml, Brusel.

Takové dryáčnictví se sice náramně hodí do předvolebního verbování, aby nepřítel dostal jasné kontury, ale česká společnost jako celek takto svůj osud zjevně neprožívá. I přes letitou stagnaci je stále prostupná a názorové příkopy nejsou nijak zvlášť hluboké.

Jen se různě silně projevuje všeobecná nervozita ze zaseklého státu. Kdo měl už delší dobu dojem, že je na okraji společnosti, začal se časem bát migrantů. Koho vypekl sociální systém, ten začal věřit, že za to může úradek elit. A kdo má pocit, že bychom už po 30 letech svobody měli být někde dál, nevyhnutelně došel k paušálnímu odsudku politiků. Kdo v médiích dlouho nenašel svou zkušenost, přestal jim věřit.

Dotlačeni k radikální kritice

Výzkumníci cíleně navazují na tři roky starý projekt Českého rozhlasu Rozděleni svobodou. Ten název už tehdy nebyl moc šťastný, protože výzkum naopak ukázal, že česká společnost není tvořena neprostupnými vrstvami a mnoho zkušeností od těch pozitivních jako svoboda až po ty negativní, jako je exekuce, vnímáme vlastně dost podobně. Tehdejší studie tak sice nakonec našla několik témat, která u nás vyvolávají hádky (obavy z migrace, vnímání nerovnosti, prozápadní směřování, vývoj po roce 1989), ale už nám zapomněla říct, jak ke svým názorům skupiny kritiků i spokojených dospěly.

To nyní doplňuje právě aktuální práce, která se táže těch, kdo se cítí úspěšnější, i těch, kteří mají pocit, že už stojí opodál.

Z výpovědí lze například hezky odvodit, jak se mohlo Česko s minimem migrantů propadnout do takového strachu z nich. Takto to třeba formuloval kriticky naladěný šedesátník: "Zásadní je bezpečnost. Na některých zastávkách potkávám shluk evidentně imigrantů než turistů. Když jich bude víc, tak opravdu pocit bezpečí mít nebudu. Sleduju na Západě zprávy, jak tam dochází k  napadení lidí."

Chybí mu tedy pocit bezpečí, ocitá se v situací, kde potkává neznámé lidi - byť velmi pravděpodobně ne nelegální imigranty -, a vše si to ještě večer zahušťuje sledováním médií. Tak rozhodně nevypadá xenofob z přesvědčení, spíše z úleku.

Hodně rezonuje i sociální nerovnost, která nemá podobu revolučního protestu, ale spíše vzteku na dlouhodobý úpadek funkčního sociálního státu. Takto to formuluje například žena ve věku 77 let: "Štve mě, že se po třiceti letech u nás rozevírají nůžky. Jsem válečný ročník, režim předtím se mi vůbec nelíbil, přesto jsme měli čas a vztah k přírodě, k rodině, k dětem, bylo to všechno super. A teď staří lidé, když si chtějí nechat vytrhnout zub, je to strašně drahé. A to mě mrzí. Rozevírají se nůžky a to vytváří nespokojenost."

To nebude antisystémová revolucionářka. Pokud jí nerovnost vadí až nyní, zjevně je schopna se nějak srovnat s transformačními 90. lety i všemi tehdejšími omyly. Chybí jí však nyní péče o okolí. A místo obecného nadávání na systém uvádí konkrétní příklad selhání státu - což určitě vyvedení náročnější zubní péče mimo funkční zdravotní systém je.

Pokud se různé nerovnosti nechají dlouho bujet, není divu, že na sebe dříve nebo později berou podobu jednoduchých padouchů v kulturních válkách. Je těžké se bavit o reformě policie či úhradové vyhlášce pro dentisty. Je ovšem tak snadné vše svést na nepřizpůsobivé Romy, migranty, Evropskou unii, politiky a mnoho dalších sprostých podezřelých.

Co je velmi nebezpečné: k naštvanosti kritických se nyní přidává i deziluze těch, které výzkum označuje za pozitivní či názorový střed. Zatímco naštvaní občané nekriticky vzpomínají na iluzi sociální rovnosti před rokem 1989, pozitivně naladění jsou frustrováni z promarněných příležitostí a neschopnosti se posunout dál: "Pořád přetrvává stín z minula. Korupce, bratříčkování. Bude vždy, ale teď je toho moc," říká šedesátník, který jinak o Česku smýšlí pozitivně.

Rostoucí nespokojenost kritiků a čím dál větší deziluze těch spokojenějších dohromady vytváří velmi nebezpečný mix.

Společnost rozsekaná na kousíčky

Z výzkumu zoufale vystupuje touha respondentů najít v české společnosti opět českou společnost, tedy nějaký minimální konsenzus, který by nás už dostal za aktuální léta stagnace, interregna, kdy polistopadové pořádky již zemřely, ale nic kloudného nového se ještě nenarodilo.

Rozpad společnosti je tedy logicky velkým tématem pro skoro všechny zpovídané. Ale spíše než z rozdělení je to strach z velkého rozdrobení názorů, které už nelze pak vtěsnat do smysluplné debaty.

Polarizace na jasně ohraničené tábory není přisuzována lidem jako takovým, ale politikům a často i médiím, která si takto zjednodušují popis nelehké situace: "Jsme minimálně díky politikům a médiím rozděleni na dvě skupiny. Jestliže máme být jako národ úspěšní, musíme se sjednotit. Ale co člověk, to jiný názor, mám z toho smutný pocit. Každý chce prosazovat jen svý. Nevidím, co by nás stmelovalo," říká kritická žena (65 let). A přizvukuje i její pozitivně naladěný protipól (žena, 58 let): "Naše společnost je rozdělena. Zeman k tomu přispěl svým přístupem a chováním. Nejen on."

Nakonec se vždy ukáže, že lidé spíše než o dvou vyhraněných táborech přemýšlejí o stupních šedi, ať už jde o mezigenerační spor, sociální nerovnosti i další témata.

Studie je i velmi smutným vzkazem pro média. "Mainstreamová média nám lžou, čerpám informace i z alternativy," říká další žena (65 let). Můžeme paní stokrát vyčítat, že tomu tak většinou není, ale mnohem lepší je se ptát, jak by se média mohla (a v případě médií veřejné služby i měla) dostat opět i ke kriticky naladěným spoluobčanům. Ale to bychom museli nejprve pochopit jejich zkušenost a důvod radikalizace.

Opakovaným mýtem v české debatě je doufání, že vše zachrání mladá generace, která už nezažila komunismus a je plná evropského nadšení a optimismu. Taková paušalizace se nepotvrdila ani v západoevropských státech. V Česku navíc začíná hrát svou roli idealizace doby před rokem 1989, kterou už mladší nepamatují, takže si do ní mohou projektovat celkem cokoliv i bez reálné zkušenosti: "Z osobní zkušenosti sice ne, ale zase se mi líbila ta práce. Když člověk opravdu mohl studovat, ale když už nechtěl studovat, tak prostě musel jít pracovat. Prostě něco jít dělat. Neexistovalo to, že by si člověk doma lehnul a nechal se od ostatních živit. A taky větší pocit bezpečí, to se mi před rokem 1989 líbí," přemítá mladá kritička (21 let).

Dělí nás to, co by mělo spojovat

Výzkum nakonec přece jen shrnuje, co nás dělí více a co méně, jakkoliv ty odstupy jsou mnohem menší, než by se z politické a mediální vřavy mohlo zdát. Na demokracii jako způsobu vlády, víře v Boha či třeba klimatických změnách velkou kulturní válku v Česku vskutku nepostavíte. Dokonce ani ze sňatků homosexuálů či postoje k menšinám dlouhodobě žádnou vysokou barikádu nevybudujete.

Je proto zcela tristní, že největší polarizaci - nebo spíše kakofonii názorů - způsobuje to, co by mělo být předmětem hrdosti po třech dekádách budování demokratického státu: vývoj po roce 1989, vztah k Evropské unii, sociální solidarita či politická angažovanost. Předmětem sporů v české společnosti se tak absurdně stávají základní kameny polistopadové státnosti. Je to hodně drsná obžaloba několika generací. Ne jen politiků, ale i nás všech.

Ze všeobecné nejistoty respondentů alespoň občas vystupuje víra blanických rytířů - zjevně vybudovaná neradostnou zkušeností 20. století -, že když je národu nejhůř, nakonec se semkne a kritická léta překoná. Nejlépe to asi shrnul padesátník z názorového středu: "Moc mě nenapadá, co nás spojuje. Čechy vždycky spojil velký průšvih. Když bylo nejhůř, dali se dohromady. Asi teď ještě není tak špatně. Mentalita národa je taková, že když je zle, dokáže zabrat."

Zle je ale právě nyní. Jakkoliv české země zažívají své nejlepší a nejbezpečnější chvíle za posledních sto let, společnost zcela zbytečně bloumá slzavým údolím, kde se neustále od stěn odráží změť protichůdných názorů, kterou cestou se konečně vydat dál.

Byli jsme pod obrovským tlakem, říká sociolog Buchtík (video z 18. května 2021)

Byli jsme pod tlakem zájmových skupin i některých úředníků ministerstva zdravotnictví, kterým se nelíbil náš postup, tvrdí sociolog Martin Buchtík. | Video: Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 33 minutami

Tržby v malooobchodě loni klesly o 3,6 procenta, o rok dříve stouply

Maloobchodní tržby v Česku se loni meziročně snížily o 3,6 procenta, o rok dříve stouply o 4,4 procenta. V samotném prosinci tržby obchodníků osmý měsíc za sebou v meziročním srovnání klesly. Pokles ale zpomalil na 7,3 procenta z listopadových revidovaných 8,9 procenta.

Pokles tržeb v posledním měsíci roku ovlivnil prodej potravin i nepotravinářského zboží, přičemž tržby za potraviny se dostaly na nejnižší hodnotu od roku 2001, tedy od začátku zjišťování. Vyplynulo to z informací, které na webu zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ).

Za celý rok 2022 se tržby za potraviny meziročně snížily o 5,1 procenta a za nepotravinářské zboží o 2,9 procenta. Za pohonné hmoty obchodníci utržili podle ČSÚ o 1,5 procenta méně než v roce 2021 a za prodej a opravy motorových vozidel o 4,2 procenta méně.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Při sesuvech půdy v jižním Peru zemřelo nejméně 36 lidí

Nejméně 36 lidí zemřelo v jižním Peru při sesuvech půdy, které byly způsobeny vytrvalými dešti. Uvedla to agentura AP s odvoláním na místní úřady.

Wilson Gutiérrez, představitel civilní obrany v okrese Mariano Nicolás Valcárcel, řekl místnímu rádiu, že v odlehlé části okresu bylo nalezeno 36 těl. Mezi mrtvými je pět lidí z dodávky, kterou strhl do řeky příval bahna.

V důsledku povodní a sesuvů půdy je podle civilní ochrany neobyvatelných 630 domů.

Zdroj: ČTK
Další zprávy