Politika do sportu nepatří! - říká oblíbené klišé. Opakovat by ho zřejmě byli ochotni i čínští komunisté, kteří právě vyhrožují státům, jež ohlásily částečný bojkot nadcházející pekingské olympiády. Sportovci na únorová klání přijedou, diplomaté a političtí představitelé mnoha západních zemí zůstanou doma. Máme se nač těšit: na čestných tribunách si budou potřásat rukama koryfejové orientálních despocií s všemožnými autoritáři - a mluvit u toho o svobodě.
Politika do sportu samozřejmě vstupuje neustále, snad jen v opravdu šťastných dobách není na mezinárodní úrovni jeho součástí. Nezdá se ale, že bychom nějakou takovou éru zrovna zažívali.
Nicméně jakýsi pokrok je patrný. Kdysi politici organizovali přímou neúčast sportovců, v době mastných sponzorských smluv a televizních práv je něco takového ale zřejmě těžší a dražší než kdy dřív. Diplomacie tedy našla měkčí, hybridní verzi. Říká se tomu hodnotová politika a Černínský palác kdysi věděl, co to znamená. O Pražském hradu nemluvě.
Mušketýři s hokejkou
Čeští gymnasté by možná přivezli zlato už z prvních olympijských her konaných na přelomu 19. a 20. století. Oni je ale bojkotovali. Sokolové totiž kladli důraz na ideál fyzické zdatnosti, harmonii těla a ducha i na bratrství - ale už nikoliv na soutěžení. Na olympiádě se výkonnost sportovců porovnávala, rozdávaly se medaile, smyslem soutěží bylo předčit druhého, a něco takového bylo pro zdejší Sokoly morálně nepřijatelné. Nechtěli být lepší, chtěli cvičit společně a být výborní všichni. Utrhlo se jen pár jedinců, kteří ovšem na hrách nezazářili, Česká obec sokolská pak vzala olympiádu na milost až po vzniku samostatné republiky.
Češi ostatně do té doby vystupovali na hrách jako příslušníci národa, nikoliv státu. Vídeň proti tomu vehementně protestovala, ale zdejší činovníci byli šikovnější a rychlejší. Jako absurdní drama působí v tomto kontextu okolnosti, které provázely založení ledního hokeje u nás. Češi si nejprve v Paříži vyjednali členství v právě vznikající mezinárodní hokejové organizaci - a teprve následně založili v Praze vlastní hokejový svaz.
Pořád ale přetrvával drobný problém: lední hockey, takzvanou kanadu, tady nikdo nehrál. Playeři se věnovali spíš bandy, tedy hokeji s míčkem a dlouhými zahnutými holemi, kde se mimo jiné zahrávaly rohy jako ve fotbale. Když pak jeli naši první reprezentanti v lednu 1909 na mezinárodní turnaj do Chamonix, cestou ve vlaku potkali hráče jiné země, který jim poprvé v životě ukázal tu tajuplnou věc, o které dosud jen četli: puk! Neuvěřitelné? Ale pravdivé.
Účastník turnaje a střelec vůbec první české hokejové branky v dějinách Jan Palouš to barvitě popsal v knize Mušketýři s hokejkou. Její četba vyvolává slzy smíchu i dojetí, zjevné každopádně je, že v rámci českých emancipačních snah šlo nejen o sportovní, ale zároveň i vrcholně politickou akci.
Až se vrátíme, budeme nejlepší
Co se bojkotů OH týká, nejznámější je samozřejmě neúčast sportovců (některých) západních zemí v Moskvě, kam v roce 1980 neodjeli kvůli sovětské invazi do Afghánistánu. A podobně slavná je i odvetná absence sportovců východního bloku na Hrách v Los Angeles o čtyři roky později.
Ani Montreal 1976 bojkotu neušel. Sportovci afrických zemí sice do Kanady přijeli, po pár dnech se ale sebrali a vrátili domů. To proto, že se účastnil také Nový Zéland. Mírumilovná země se provinila tím, že si její ragbisté zahráli s Jižní Afrikou. Afričanům nestačil k uklidnění ani fakt, že ragby na programu her vůbec nebylo a JAR podléhala celosvětovému bojkotu. A to dosud nejdelšímu i nejkomplexnějšímu v dějinách sportu. A také dosti výběrovému.
Apartheid byl bezpochyby zavrženíhodným režimem, v počtu mrtvých se ale sovětskému nebo čínskému komunismu ani nepřiblížil. Se Sověty, Číňany nebo i Čechoslováky se přitom západní sportovci měřili na kolbištích ochotně a často.
Mimochodem, dlouhodobá nemožnost střetávat se s reprezentacemi jiných zemí vedla v obecném mínění Jihoafričanů k přesvědčení, že ve svých nejpopulárnějších sportech, tedy v ragby a ve fotbale, jsou nejlepší na světě. Když pak v roce 1995 konečně mohli Springboks nastoupit na ragbyový šampionát, opravdu brali zlato. Od fotbalistů se čekalo totéž a fanoušci se nemohli vynadivit tomu, že jejich hráči ani nepostoupili z kvalifikace.
Pět minut Hitler, pět minut Židé
Celkem očekávaně rozsáhlý bojkot provázel olympijské hry v hitlerovském Berlíně roku 1936. Na první poválečné olympiádě v Londýně pak byla v roce 1948 logicky zapovězena účast sportovcům německým a japonským, pozvánku ovšem nedostali ani Izraelci! Účast národa, který měl být právě vymazán z povrchu země, by prý vadila Arabům. Z vlastního rozhodnutí pak akci ignoroval Sovětský svaz.
A pokud dnes čeští komunisté ústy své předsedkyně Konečné mluví o tom, že bojkot čínských her k ničemu pozitivnímu nepovede - a že lidská práva jsou porušována i v řadě dalších zemí světa, kde se prý olympiáda konala, aniž ji provázely různé neúčasti, lze jí připomenout, že takový bojkot je jen slabým odvarem toho, jak se její vlastní strana zachovala třeba vůči zdejším hokejistům. Těm mistrovství světa v Londýně v roce 1950 zakázala ve chvíli, kdy už čekali na Ruzyni na letadlo. Po následném monstrprocesu pak většina reprezentace skončila na dlouhá léta v uranových lágrech. Včetně populárního gólmana Božy Modrého, který do Londýna ani odletět neměl. Základní provinění hokejistů pak shledala rudá justice v tom, že kdyby na šampionát odletěli, mohli by třeba chtít emigrovat…
Spár podobných manýrů vidíme dodnes v Pekingu. Špičková tenistka Pcheng Šuaj se "provinila" tím, že se ohradila proti sexuálnímu predátorství vysoce postaveného komunisty. Záhy zmizela, pak se objevila v podezřele optimistickém videu, a zase je ticho po pěšině. Ženská tenisová asociace tedy reagovala alespoň prohlášením, že až do vyřešení případu ruší všechny plánované turnaje, které se měly v Číně odehrát.
Pokud se za takových okolností Peking nakonec dočká jen hybridního diplomatického bojkotu olympiády, mohla by to snad i soudružka Konečná považovat za přijatelný kompromis. Mnohem zajímavější ale bude sledovat, jaká slova se v této souvislosti ozvou z Černínského paláce, až tam zase někdo začne pracovat.
Video: Letní Olympijské hry v Paříži zahájí v roce 2024 show na Seině.
