Petr Fischer Petr Fischer | Komentáře
4. 8. 2021 11:30

Olympiáda je jeden velký fake. Buďme ale rádi, že ji máme

Maxima, podle níž není důležité "vyhrát, ale zúčastnit se", je chimérou, jíž nikdo nevěří. Ve skutečnosti měly hry vždy hlavně politický účel. V antickém Řecku, za barona Coubertina i dnes.
Olympijské piktogramy při slavnostním zahájení her v Tokiu 2020
Olympijské piktogramy při slavnostním zahájení her v Tokiu 2020 | Foto: Reuters

V Tokiu se v roce 2021 na hrách roku 2020 běhá, skáče, jezdí a hází dál, než kdykoliv předtím. Přesně jak velí heslo Citius, Altius, Fortius. Jenže tohle latinské motto nemá s prastarou tradicí řeckých olympiád nic společného. Zakladatel těch novodobých, francouzský baron Pierre de Coubertin, si ho dle historiků sportu vypůjčil od jednoho dominikánského kněze, který na něj měl silný vliv.

Tak je to - co do řeckých kořenů soudobých olympiád - vlastně se vším. Je to hra na oživování dávné tradice. Dvěma slovy pseudoantický fake, řeckého dnes na hrách není prakticky nic.

Medaile - útěcha pro neúspěšné

"V životě není důležitý triumf, nýbrž boj, podstatné není vyhrát, ale dobře bojovat," napsal Coubertin během své kampaně za obnovení olympijské myšlenky. Což se později přetavilo do slavnější, leč mnohem plošší maximy: "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se." Těžko by se hledala věta řeckému agónu cizejší.

Olympijští hrdinové v Řecku šli vyhrát, nic než vítězství se nebralo. Ti, kteří prohráli, museli počítat se zavržením své obce, již svou porážkou de facto zostudili. Každý si tak dobře rozmyslel, zda závodit, či ne. Zato na vítěze, bojující k oslavě Dia, čekaly až polobožské pocty. Nějaké medaile, druhé či třetí místo - nic z toho ve starověkém Řecku nepřipadalo v úvahu. I tohle aranžmá si Coubertin vypůjčil od onoho duchovního, aby tlumil smutek a hořkost z prohry. Dnes tak vyzdvihujeme i ty, kteří starověkým Řekům za vyzdvižení rozhodně nestáli.

Cizí byl dávným olympiádám i duch amatérismu. V průběhu pravidelných čtyřletých bojů o významnost řeckých sídel se sportovci profesionalizovali, protože jejich obce potřebovaly vítězit, předvést se, povýšit výsledkem sebe a ponížit ostatní. V tom jediném jsou snad dnešní olympiády konečně trochu podobné svým antickým předlohám: představují souboj profesionálů o to, kdo pro své získá víc medailí, vítězství, bodů.

Duch sportovního zápolení pro zápolení samo je chimérou, jíž se idealisté snaží omlouvat olympijské megalomanství. Ve skutečnosti ale hry vždy měly svůj politický účel. Nesloužily jednotlivcům, nýbrž polis (obci, státu), aby se předvedla v boji beze zbraní a zabíjení.

Proto je také přirozené a samozřejmě, že olympiáda je - a od samého počátku byla - prostoupena politikou. Ostatně i baron Coubertin byl francouzský nacionalista otřesený porážkou od Prusů, který ve sportu viděl nástroj k výcviku mládeže, jež se tak zocelí pro boj skutečný.

Óda na sport

Z her se v moderní době stala největší showbyznysová událost planety. Mnoho lidí kritizuje, že se takovou komercializací odklánějí od svých původních ideálů. I to je omyl. Coubertin chtěl olympiádami od samého počátku konkurovat velkolepým světovým výstavám, toužil zkrátka po velké show.

Vycházelo to i z anglosaského pojetí sportu, jež baronovi tolik učarovalo. Ve všech učebnicích tělesné kultury si lze přečíst pojednání o tom, že anglický sport odkazuje od počátku na latinské slovo "disportare", tedy bavit či rozptylovat se.

Sport je především zábava, tak jako divadlo. Zábava, která snadno zažene nudu, a ještě užitečným způsobem. Moderní anglický kapitalismus z ní pak navíc udělal i agonickou hru hrdosti, na niž se vyplatí sázet peníze.

Na olympiádách tedy není nic tak, jak se zdá a jak se proklamuje. Je ostatně s podivem, že nějakou Coubertinovu sochu v dnešní rozčilené době někdo ještě neshodil z piedestalu, protože to byl on, kdo kritizoval ženský sport a považoval ženská sportovní klání za "nezajímavá a neestetická".

Za pozornost ale jistě stojí jiná baronova zapomenutá snaha - propojovat výtečnost fyzickou a kulturní, což vedlo na olympiádách i k soutěžím v literatuře či hudební skladbě. V roce 1932 si tak z Los Angeles odnesl stříbro například Josef Suk, když porotu zaujal jeho pochod pro sokoly. Zlatou olympijskou medaili za literaturu pak získal i sám Coubertin, to když v roce 1912 pod pseudonymem napsal báseň Óda na sport.

Mírová utopie, odvozovaná od toho, že během řeckých olympiád bylo vyhlašováno dočasné příměří, je tak asi jedinou skutečnou olympijskou tradicí, jež se táhne dějinami od počátku podnes. Boje, útlak a pronásledování sice nikdy nikde neustanou, ale globální pozemská civilizace si během her může alespoň na chvíli říkat, že umí také nějak držet pospolu, protože všichni během dvou týdnů tak či onak sledují dění a fandí.

Coubertin by si v roce 1935, kdy byl nominován, Nobelovu cenu za mír skutečně býval zasloužil. I když to tehdy nejspíš zase myslel jinak, než jak to dnes vypadá a je. Každopádně kdo se baví u televizního sportu a fandí, většinou nezlobí. A může také alespoň na chvíli podléhat krásnému snu o planetární lidské rodině. Ten je nepochybně utopický, ba v mnohém falešný. Buďme ale vděčni, že dokáže věčně naježenému světu nabídnout alespoň na chvíli úlevu.

Autor je analytikem týdeníku Euro.

Video: Žádné klekání se na olympiádě zveřejňovat nebude, nařídil výbor Tokia 2020.

Žádné klekání se na olympiádě zveřejňovat nebude, nařídil výbor Tokia 2020 | Video: Ondřej Zoubek, Jiří Škuba, Erika Šedivá
 

Právě se děje

Další zprávy