Začněme tím druhým případem. 25. května česká justice očistila východoněmeckého občana zabitého u československé železné opony. Šlo o Gerharda Schmidta zastřeleného před očima manželky a tří dětí v roce 1977.
Třebaže od té doby uplynulo nekonečných třiačtyřicet let, je důležité, že se Česko přihlásilo k odpovědnosti za jeho nesmyslnou smrt, podobně jako to udělali Slováci před třemi roky v případě Hartmuta Tautze. Toho roztrhali psi komunistických pohraničářů.
O dva dny později pak jiný soud řešil případ z roku 1951. Šlo o proces, v jehož rámci byl tehdy z politických důvodů popraven sedlák Václav Junek. A jeho dnešní pokračování skončilo rozhodnutím, podle kterého se má ministerstvo spravedlnosti omluvit za justiční vraždu.
Pozoruhodné je, že syn nešťastného sedláka Pavel Junek osm let usiloval především o to, aby smrt jeho otce nebyla popisována jako justiční omyl, ale byla nazvána vraždou. Nezapomněl totiž, jak komunistická propaganda psala o jeho rodině v padesátých letech, když otec stál před zmanipulovaným soudem. Chtěl, aby ta dávná slova o vlastizrádcích nahradila nová, která řeknou, jak to bylo doopravdy.
I když to samozřejmě nic nemění na podstatě věci a mrtví zůstanou mrtvými, mají tyto verdikty svůj význam. Zločin díky nim zůstává zločinem, i když jej spáchají soudci nebo pohraničníci ve jménu republiky.
Celá věc má i další rozměr. Případy se odehrály v různých obdobích totalitního Československa - a jasně ukazují, že nevinní lidé neumírali jen v padesátých letech, ale také během normalizace. Třebaže se dnes často zdůrazňuje, jak propastné rozdíly mezi oběma etapami existovaly.
Jakou cenu má slovo
Osmiletý soudní boj o jedno přesné pojmenování devětašedesát let staré události je výmluvným vzkazem sám o sobě: slovo má svou cenu. Pozůstalí se nevzdali touhy po spravedlnosti ani po několika dekádách. Možná by mohla jejich vytrvalost pomoci pochopit i nám ostatním, jak důležité je hříchy minulosti nepřehlížet a trvat na tom, aby dostaly své skutečné jméno. Tím spíše, objevují-li se dnes ve veřejném prostoru stále častěji pochybnosti, zdali vůbec něco jako pravda existuje.
Junkovo urputné usilování o přesné označení dávné tragédie je v tomto kontextu zajímavé dvojnásob. Rozsudek smrti nad jeho otcem byl totiž už v roce 1965 jako nezákonný zrušen a následně byl jeho otec i všichni další obžalovaní plně zproštěni viny. Přesto bylo pro syna důležité, aby zaznělo, že jeho otec se nestal jen obětí jakéhosi neosobního "omylu", nýbrž byl konkrétními lidmi zavražděn.
Oba květnové verdikty v případech Junek i Schmidt tak vzkazují jedno: vymezený čas na spravedlnost neexistuje. Je možné o ni usilovat i opožděně a je možné jí i opožděně dosáhnout.
Otázky tím ale samozřejmě nekončí. Jestliže pojmenujeme zločiny a i jejich oběti, nemůžeme se nezeptat, kdo jsou viníci. Většinou už nejsou mezi živými. Navíc stejně jako za smrt sedláka Junka není vinen jen jeden příslušný soudce, není ani za smrt Schmidta vinen jen jeden střelec. Nad nimi byli další, kteří rozhodovali, schvalovali, kontrolovali a úkolovali. A také mluvili a psali - šířili lži a nenávist.
Pokud někteří z nich ještě žijí, bylo by dalším logickým krokem jejich spravedlivé potrestání. Pokud ne, je naší povinností alespoň se zbavit všech těch prokázaných lží a falší, které tu po nich zůstaly a dál otravují naše životy.
