Luděk Navara Luděk Navara | Názory
1. 8. 2019 7:30

Kdo řídil vraždy u stěny smrti

Němci nám připravili nečekaný dárek k třicátému výročí pádu komunismu: společný tým, který má vyšetřit vraždy u železné opony.
"Tábor míru". Na západních hranicích Československa zahynulo mezi roky 1948 až 1989 několik set lidí. Provinili se jen touhou odejít.
"Tábor míru". Na západních hranicích Československa zahynulo mezi roky 1948 až 1989 několik set lidí. Provinili se jen touhou odejít. | Foto: Železná opona

Na první pohled to vypadá, jako by se třicet let po stříhání ostnatých drátů spravedlnost konečně probudila. Státní zastupitelství v bavorském Weidenu a tamní Zemský kriminální úřad oznámily, že společně s českými kolegy začaly vyšetřovat vraždy u československé železné opony. Po mnoha předchozích pokusech dosáhnout spravedlnosti jen prostřednictvím "domácí justice" se zdá, že by to konečně mohlo přinést výsledky.

Je v tom bezpochyby i jistá symbolika: železná opona byla záležitostí evropskou, nikoli československou nebo východoněmeckou. Umírali u ní lidé ze Západu i Východu, a to dokonce i na druhé straně hranice - na území Rakouska a Německa, kam také pronikli českoslovenští pohraničníci při svých akcích.

Vraždy, ke kterým tam došlo, jsou už v některých případech součástí dějepisu. Jejich pachatelé ale bohužel nejen nebyli - až na několik výjimek - odsouzeni, ale v řadě případů dokonce nebyly jejich činy ani pojmenovány.

Na rozdíl od Německa: tam byli tvůrci i "obránci" stěny smrti souzeni bez rozdílu funkce a postavení, takže došlo i na ty nejvyšší. Posledního stranického funkcionáře a nejvýše postaveného politika bývalého východního Německa (NDR) Egona Krenze poslal soud za usmrcení uprchlíků na vnitroněmecké hranici na šest a půl roku do vězení. Stalo se tak už v polovině devadesátých let, zatímco v Česku (na Slovensku to bylo podobné) panovalo především ticho. Za přibližně tři stovky usmrcených uprchlíků u nás byli odsouzeni tři vojíni a jeden nižší důstojník. Žádný z těch, kdo železnou oponu vymyslel, prosadil a udržoval. Žádný z těch, který střelcům na hranici vydával rozkazy. Takový je rozdíl mezi českou a německou spravedlností.

Ta česká je nespravedlivá dvojnásob: nejenže u nás mocní unikli trestu, ale zcela výběrově byli potrestáni ti nejníže postavení.

Symbolickou ukázkou českého přístupu se stal pražský pohřeb generála Františka Šádka, někdejšího velitele pohraničníků. Ten byl v roce 2015 pochován s vojenskými poctami, přestože byl kvůli jednomu případu od železné opony obviněn. Za jeho působení v čele pohraniční stráže zahynulo celkem 17 osob. Šádek se soudu vyhnul ze zdravotních důvodů. Co si asi tak mohli myslet vojáci, kteří u jeho rakve drželi čestnou stráž?

Spravedlnost a smrt

Německo-český tým, který vznikl v bavorském Weidenu, se ovšem zaměří jen na společné případy; tedy ty, při nichž byli zabiti němečtí uprchlíci československými pohraničníky. Dnes jsou sice takto prošetřovány jen čtyři případy, zato ale důkladně zmapované. Podklady připravila Platforma evropské paměti a svědomí, která se tématu dlouhodobě a systematicky věnuje. Ta dala Němcům i podnět k šetření.

Podstatné ale je, že mezi podezřelými jsou i vysocí funkcionáři včetně bývalého šéfa komunistů Miloše Jakeše a někdejšího dlouholetého federálního premiéra Lubomíra Štrougala, který předtím zastával také funkci ministr vnitra. V tomto šetření jde sice jen o zlomek obětí (za Štrougalova ministrování zahynulo na hranici 33 osob, v době, kdy byl premiérem, dalších 27), přesto je významné, že se mezinárodní tým zaměřuje i na lidi z nejvyšších pater moci. Takový přístup může otevřít cestu k dalším podobným případům, dokáže-li justice viníky povolat k odpovědnosti dříve než přijde smrt.

Problémem společného týmu je ovšem jeho česká část. Němci zřejmě nemohli postupovat jinak než požádat o spolupráci. Je ale poctivé připomenout, jak mizerně Češi řešili podobné případy v minulosti.

Jedním z nejvýznamnějších bylo vyšetřování vraždy Henriette Tremeaudové, manželky francouzského prefekta ve Štrasburku. Československá komunistická rozvědka provedla vraždu pomocí bomby ukryté v krabici doutníků, již zaslala prefektovi v roce 1957. Šlo o politický atentát se vším všudy: akce měla zastavit německo-francouzské sbližování. Francouzi při vyšetřování poskytli maximální pomoc a před českým soudem tak stanul bývalý komunistický rozvědčík Stanislav Tomeš. Tedy stanul… Soudu se vyhýbal kvůli údajnému špatnému zdravotnímu stavu, přičemž po celou dobu měl platný řidičský průkaz i pravidelně obnovovaný zbrojní pas. Soudkyně Hana Hrnčířová jeho případ nakonec zahrála do autu a Tomeš potrestán nebyl. Později, v roce 2014, sice padlo rozhodnutí, že Hrnčířová v případu pochybila, na výsledku to ale nic nezměnilo. Co si o tom asi mysleli francouzští pozůstalí a představitelé tamní justice? A nedopadnou ty případy od železné opony stejně?

Němečtí vyšetřovatelé přichystali Česku k třicátému výročí pádu komunismu nečekaný dar. Snad na něj jednou nebudou vzpomínat se stejnými pocity, jaké provázel ve zmiňovaném případu jejich francouzské kolegy.

 

Právě se děje

před 33 minutami

Izrael odrazil kyberútok, stojí za ním údajně severokorejská rozvědka

Izrael tvrdí, že zmařil kybernetický útok na svůj obranný průmysl. Pokus o krádež dat připsal skupině Lazarus, kterou podle Spojených států ovládá severokorejská rozvědka. Hackeři se ve snaze získat citlivé informace vydávali za potenciální zaměstnavatele a zasílali zaměstnancům v obraně falešné pracovní nabídky, informovalo izraelské ministerstvo obrany.

Skupina si vytvořila falešné účty na profesní sociální síti LinkedIn, aby hackery maskovala, a také se pokusila proniknout do sítí izraelských obranných firem skrze jejich webové stránky. Hackeři podle ministerstva chod sítí izraelských firem nenarušili, jelikož útoky byly zmařeny v reálném čase. Ministerstvo ale neuvedlo, kdy se útoky odehrály, ani které firmy se staly jejich terčem.

Izrael také tvrdí, že za útoky stála cizí země, blíže to ale neupřesnil. Podle Washingtonu nicméně skupinu Lazarus ovládá severokorejská vojenská rozvědka RGB.

Zdroj: ČTK
Další zprávy