Spisovatelka Irena Dousková pro Aktuálně.cz popisuje pachuť z kauzy Ladislava Bátory. „Spoléhá se tu snad na to, že vedle miliardových dluhů, zpronevěr a všudypřítomné korupce je to bezvýznamná drobnost, která se snadno ztratí a nic nás nestojí?"
Tak nám Ladislav Bátora prý konečně odchází z ministerstva školství. To je dost! Sláva vlasti, chtělo by se zvolat. Jenomže ona to žádná velká sláva není. Spíš pěkná ostuda. Rezignoval. Odchází tedy z vlastní vůle a z vlastního rozhodnutí, prý aby se mohl veřejně angažovat. Ministr školství Dobeš, tedy ten pán, co ho měl dávno odvolat, ale neodvolal, naopak povýšil, uspořádal k tomuto problému tiskovou konferenci. V přímém přenosu poděkoval Ladislavu Bátorovi za spoustu dobře vykonané práce, za účast na zdařilé reorganizaci úřadu, která přinese miliónové úspory. Ani slovem nezmínil - jemně řečeno - problematickou minulost a kontroverzní názory a postoje svého podřízeného, jenž byl podle jeho soudu štván a uštván zlovolnými novináři a zčásti i nevděčnou veřejností (zejména tou z oboru - viz dopisy akademiků a učitelů). Místo toho upřímně želel jeho vynuceného odchodu a přislíbil, že s ním i v budoucnu hodlá spolupracovat.
Jak je něco takového vůbec možné? Naivní otázka. Jistěže, jsem si toho vědoma. Přesto na ní trvám. Donedávna jsem se domnívala, že předseda vlády Nečas je slušný muž. I v TOP 09 se mi zdálo možné najít pár alespoň relativně slušných lidí. Ministr, který zaměstnává a hájí člověka Bátorova typu, je možná darebák. Budiž. Ale co premiér? Proč neprosadil odchod fašizujícího podúředníka on? Zdá se mi, že jsou jenom dvě možnosti. Ani jedna není dobrá. Buďto ho prosadit nedokázal, což svědčí o jeho veliké slabosti. Nebo to ani udělat nechtěl a pak je to s tou proklamovanou slušností víc než sporné. Příslovečný klid na vládnutí a prosazování zásadních reforem jako argument přijmout nemohu. Důvěru, loajalitu a ochotu k případným obětem je možné vyžadovat od občanů. Nikoli od lidí, kteří jako by tu byli jen pro legraci a jednou za pár let pro svůj hlas, a k nimž se v období mezi volbami opakovaně přistupuje jako k rukojmím."
Kauza Bátora je samozřejmě jen jednou z celé řady nestoudností. Nedá se nic dělat, musím to pro pořádek napsat znovu. Ladislav Bátora byl členem Národní strany, inklinuje k ultrapravici a nacionalismu, mnohé jeho výroky jsou nepokrytě a prokazatelně xenofobní a antisemitské. Podobný člověk nemá ve státní správě demokratické země co pohledávat, i kdyby pro kterýkoli její úřad vykonal sebevíc užitečné práce. Je-li navíc tím úřadem právě ministerstvo školství, je to otevřený výsměch občanům této země a kromě toho pojmům výchova či vzdělávání jako takovým. Jakkoli už jsme, bohužel, zvyklí na ledacos, nad takovým cynismem a drzostí pořád ještě zůstává rozum stát. Spoléhá se tu snad na to, že vedle miliardových dluhů, milionových zpronevěr a všudypřítomné korupce je to bezvýznamná drobnost, která se snadno ztratí a nic nás nestojí?
Jenomže opak je pravdou. Škoda, která tady vznikla, ač těžko vyčíslitelná, je stejně skutečná a o nic méně závažná.
Bátora je, alespoň pro tuto chvíli, pryč, ale ministr zůstává. Kromě dalších koncepčních lahůdek prý chystá pro naše děti výchovu k vlastenectví. Děti to bezpochyby přežijí, pravděpodobně celkem bez větší úhony, tak jako v minulosti spousty jiných nesmyslů. To všichni známe z vlastní zkušenosti. Jenom to vlastenectví zase dostane na frak.
