Hodnotit ředitele příspěvkové organizace a zvláště pak kulturní instituce, která pracuje "pod" ministerstvem kultury, je věru těžká věc. Může jít o člověka, který má všechny účty v pořádku a kontroly, jež jsou v těchto institucích permanentní záležitostí, na něj nenašly nic, přičemž činnost a obraz takto vedené instituce je bezbarvá.

Nebo to může být ředitel, který vynesl kulturní instituci do výše českého zenitu, tu a tam s drobnými hříšky, jichž se dopustil většinou nevědomky a bral je jako zdravé riziko.

Ale také to může být postava, která je prokazatelně na štíru nejen s předpisy a hospodařením, ale vlastně se vším.

Otázkou však zůstává, kdo je vlastně schopen takové hodnocení objektivně provést. Aparát ministerstva kultury? Nezávislí odborníci z oboru? Vlastní zaměstnanci takové instituce? Nebo osobně ministr?

Parník potřebuje čas

Musím zmínit jednu věc. Aby byly vidět výsledky práce ředitele větší instituce, je potřeba čas, aby se jeho nasměrování vůbec projevilo. Je to, jako když jedete s člunem nebo se zaoceánským parníkem. Pohyb kormidlem se u člunu projeví okamžitě, u zaoceánského parníku až za drahnou dobu.

Kde se ale vzala ta kompetence odvolávat v cuku letu ředitele a jmenovat hned jiné, zvláště pak v organizacích, které mají v náplni kulturní činnost v nejširším slova smyslu?

V resortu kultury platí již dlouho, od roku 1989, dvojnásob zvláštní heslo "co platím, to řídím". Ono ale není tak úplně pravdivé. Příspěvkové organizace mají totiž i své vlastní příjmy, a tak nejsou úplně závislé na státních penězích.

A pak je tu velké překvapení, jak dlouho dokáží ze socialistických dob přežívat příspěvkové organizace.

Zejména tyto dvě věci způsobují současný stav, kdy ředitelé příspěvkových organizací jsou vydáni na milost a nemilost šéfům svých zřizovatelů. A to neplatí vůbec jenom pro resort kultury.

Pořádání dobových tanců, které se jmenují výběrová řízení, jsou jenom pokryteckým pláštíkem především z toho důvodu, že ministr nebo zástupce jiného zřizovatele si nakonec stejně může udělat, co chce. Resort kultury vyčnívá v těchto poměrech obzvláště vysoko, protože o umělecké či kulturní svobodě takových institucí bylo už přeci jenom možné něco za těch 17 let zaslechnout a jednoduchá direktivní výměna ředitele koneckonců takové svobodě příliš nesvědčí, že?

Tři typy řízení

Pokud se začteme do příruček pojednávajících o způsobu řízení nejrůznějších druhů neziskových organizací, zjistíme, že existují tři základní typy.

Centralistický, v současnosti frekventovaný, který se ovšem nejvíce hodí pro nutně direktivní vedení povýtce státní organizace a především tam, kde stát uplatňuje prostřednictvím příspěvkové organizace svou výkonnou moc.

Samosprávný, respektive korporativní, kde jmenování statutárního zástupce vzlíná od shromáždění všech členů takové korporace a případně přes další orgány takové právnické osoby.

A v neposlední řadě existuje systém, kde jmenuje statutární orgán nezávislá rada, jejíž členové nejsou zaměstnanci této právnické osoby ani zřizovatele a kteří jsou do svých funkcí jmenováni odděleně různými právnickým osobami, jež mají k její nonprofitní činnosti nějaký vztah. Ale vždy velice vyváženě, aby zástupce či jmenovaný člen rady v konkrétní instituci neměl početní převahu. Pro zájemce o takovou problematiku doporučuji četbu spolkového zákona Rakouské republiky č.108/1998 o organizaci spolkových divadel, kde je shora uvedené dovedeno do důsledků věrných administrativní pečlivosti Rakousko-uherské monarchie. V určité nadsázce se dá říci, že takovému typu organizace se u nás nejvíce blíží obecně prospěšná společnost.

I to jmenování je takový koneckonců podivný institut. Obecně se má za to, že jmenování musí být na dobu neurčitou (a zákoník práce o tom nic bližšího nepraví), i když je to substanciálně totální nesmysl, jelikož realita vyžaduje přesný opak. Ředitel by měl přijít do výběrového řízení s nějakou časově limitovanou koncepcí, která bude třeba přijata a pro uskutečnění této koncepce potřebuje právě onen limitovaný čas.

Manažeři bez smlouvy

V České republice se však u příspěvkových organizací nenosí jmenování na dobu určitou. Nepoužívají se ani takzvané manažerské smlouvy. Ty by přitom vůbec nemusely být synonymem pro zlaté padáky, ale pouze by vymezovaly smluvní podmínky výkonu funkce. Zákonné předpisy u těchto typů funkcí manažerské smlouvy nijak nevylučují.#reklama

Sečteno a podtrženo: U našich příspěvkových organizací to funguje tak trochu vojensky a u kulturních institucí to obzvláště při pochodu skřípe. Jenom občas se velitelé čet podívají smutně na svého velitele, ale neodváží se nic říci, aby nebyli suspendováni.

Autor je ředitel agentury Dilia a bývalý ředitel Národního divadla v Praze