„Smrt nám sešla z očí, zavřeli jsme ji za plentu, za dveře, zapomněli. Nevíme, jak umírání vypadá, stojíme před těmi dveřmi, bojíme se, co strašného nás za nimi čeká. A strach o to více roste," píše ve svém blogu na Aktuálně.cz Martina Špinková, ředitelka hospicového sdružení Cesta domů, které se snaží o to, aby lidé umírali doma v přítomnosti svých blízkých, a nikoliv v institucích.
| Blogy k dušičkám, které připadají na pondělí, 2. listopadu: Martina Špinková: Pospěšme milovat lidi, neboť tak rychle odcházejí Jan Krůta: Dušičky |
Špinková společně s dalším blogerem, psychiatrem Radkinem Honzákem, svými texty odstartovali čtenářské diskuse k tématu, jak kvalitní je péče o umírající v Česku a jaký přístup má současná česká společnost k umírání a smrti.
Psychiatr Honzák ve svém blogu se Špinkovou souhlasí, když píše, že jsme na umírání "zapomněli jako na smrt".
A co píší čtenáři? Redakce Aktuálně.cz vybírá ze svého subjektivního pohledu některé z nejzajímavějších diskusních příspěvků:
Na vesnici o 1500 obyvatelích těch pohřbů chtě nechtě vídáte víc a v každou roční dobu. Je to zkrátka dost běžná záležitost. Moje babička z takové vesnice umřela na LDN - představa, jak se asi cítila posledních 14 dní (potom, co prožila celý život v domku s dvorkem se slepicemi a psem, kde jí za sousedy byly vlastní děti) na sterilním nemocničním pokoji s dvěma cizími ženami a neosobními sestřičkami, je příšerná... Celý život jste denně s rodinou a žijete pro ni, jste činní a aktivní, dokud to jde, a pak, když už nemůžete, vás odvezou pryč a rodina za vámi chodí tak akorát na návštěvu. Třeba i každý den, ale většinu času jste tam stejně sama a personál čeká, až umřete... pochopitelně za zajištění standardní péče, což znamená, že jste "ta babka na čtyřce", prostě pacoš...
Marie K.
Umíráme smutně.... nezdá se vám, že zejména v poslední době taky smutně ŽIJEME?? Může být smrt jiná, než je život? I smrt může být radostná - pro věřícího je to poměrně běžný způsob jejího přijímání. Ale i nevěřící člověk může odcházet ze světa s pomyslnou čokoládou v ruce jedné, sklenkou vína v ruce druhé, na kremační rošt se dostaví smykem a se slovy - miláčci, všechny vás miluju, i ty, které nenávidím... byla to skvělá jízda, užijte si ji taky a buďte k sobě laskaví - sejdeme se na rozsypové loučce... Až bude život veselejší, zbude i na umírání. Myslím, že bychom pro to měli začít něco dělat.
Klára Veselá Samková (její blog najdete ZDE)
Největší problém je, že smrt je provázená strachem. Strachem z neznáma. Rozvést diskuzi, jak překonat tento strach, je přímo pozitivní, protože já se domnívám, že je to jedna z cest najít vnitřní pokoru a úctu k životu. Jen toto je vysvobození, před strachem. Návod: Nebuďme sebestřední, mysleme i na druhé. Snažme se být morální, neboť i tímto po sobě něco zanecháme. Neberme nikomu a neztrácejme víru, ta nemusí být jen v Boha. Můžeme věřit v přírodu, dobro lásku.
Ivan
Do debat čtenářů, které moderují editoři Aktuálně.cz, se můžete zapojit pod níže uvedenými blogy nebo přímo pod tímto článkem:
| Blogy Martiny Špinkové: Šijí ševci špatné boty? Uřežme si nohy! Umíráme smutně. Jak to změnit?> Nezahazujte ohryzky aneb Čas umírání do života patří | |
| Blog Radkina Honzáka: O umírání v Česku (nejen monolog) |
