Je únor a padá (padal) sníh, v neděli 3. února napadlo celých dvacet centimetrů, ta mokrá bílá hmota ležela v souvislé vrstvě dokonce i v Praze a leží tam díky mrazu dosud. Nemalou část občanů sníh vykolejil, mluví se a píše o "kalamitě", "přívalech sněhu", některá média vytasila "bílé peklo". Dospělí většinou nadávají, děti se radují, protože jsou normální, hravé a nemusejí ometat auta, vyprošťovat je ze sněhu, když parkují nebo zapadnou.
Premiér Andrej Babiš, který má extrémně zvýšenou citlivost na národní brblání, na odpor chabými zimami rozmazlených potenciálních voličů ANO k zimě, ke sněhu, míní, že dopraváci nemají dostatek sypačů, zatímco ministr dopravy Dan Ťok (ANO) zastává zcela výjimečně opačný názor: sypače stačí. Rozumně pravil: "Obávám se, že kdybychom teď zvýšili počet sypačů, tak by nám někdo říkal, že pak tři sta dnů leží ve skladu a nemají využití." Celkem to trefil, i když 65 dní sypače běžně třeba v Praze rozhodně nejezdí.
Zajímavé, jak jsme neuvěřitelně rychle a snadno zpohodlněli, stačí pár let v podstatě beze sněhu (nemluvím teď o horách, ale i tam to bývá s bílou pokrývkou bída s nouzí), a už si nevíme rady, už si zoufáme, když najednou zase trochu napadne. Přitom není pochyb, že dvacet čísel sněhu není nic, vůbec nic, úplně normální zimní stav (aspoň to tak mnoho let, mnoho zim, bývalo), ani náhodou kalamita. Kalamita, tedy stav, kdy je doprava vyřazena z provozu, kdy se nedá jet, pokud nemáte rolbu nebo traktor, kdy neotevřete dveře domu, protože jsou zapadlé sněhem, nastává při podstatně vytrvalejším a více dnů trvajícím sněžení.
Odvykli jsme si neuvěřitelně snadno, lehce a rádi přivykáme všemu pohodlnému, nenáročnému. Vidíte v ulicích mnoho řidičů, kteří sice mají zimní gumy, ale na sněhu to neumějí (taky kde by se to za poslední roky naučili, že), když zapadnou, "řeší" to zpátečkou a plynem na podlaze, lopatu nevozí prakticky nikdo, řetězy ve městě taky ne, na co, že.
Silnic a ulic je strašně moc, není možné je všecky "vyčistit", není možné sníh odstranit, bydlím v Praze, v Břevnově, a tam se samozřejmě ulice ani nepluhují, ani nesypou (jsem za to vděčný), ostatně v pražských čtvrtích dnes parkuje tak obrovské množství aut (podle Technické správy komunikací hlavního města bylo v roce 2017 v metropoli 844 613 osobních automobilů), že by ani pluhovat nešly.
Chvála sněhu
Sníh nabízí možnost pomoct sousedovi vyprostit auto od chodníku, navázat kontakt, dělat něco společně, skvělé. O tom, že obec nestačí uklízet chodníky, netřeba snad ani psát, s tím počítáme. Když slyšíte a čtete ty debaty o "neschopnosti města", máte chuť přidělat si na hrablo ceduli SNÍH JE V ZIMĚ NORMÁLNÍ a chodit s ní po ulicích jako prorok.
Potíž se neskrývá jen v obecném změkčení, zpohodlnění, odvyknutí na skutečnou zimu (mimochodem, všimněte si, je minus pět a mnoho mužů se nabalí, jako by teploměr ukazoval minus pětadvacet, šálu přes pusu a kožešina okolo hlavy, učiněná Antarktida), potíž tkví taky v tom, že vlastníme mnohem víc aut než dřív, všude "se jezdí" autem, "auto je základ", proto se zvyšují nároky na stav silnic, sjízdnost silnic, řidiči i mnohé řidičky mají dojem, že existuje jakési "právo na sjízdnou silnici, ulici", "právo pohodlně jet", jenomže příroda toto právo občas (bohužel zřídka) neuznává.
Jedna z mých sousedek, jíž jsem pomáhal zaparkovat, mi zcela vážně řekla: "Nechápu, že to nezvládnou vyčistit, od čeho platíme daně?" Mínila vyčistit silnici od sněhu. Koukal jsem na ni v ustrnutí: jak by to jako ti "oni" mohli "vyčistit"? Mají sníh naložit a odlifrovat jinam?
Celkem se dá chápat, že řidiči očekávají sjízdné dálnice a silnice první třídy, že tam ty pluhy a sypače vyjedou a budou je udržovat, ale i to platí jen do určitého množství sněhu (20 cm v průměrně fungující zemi rozhodně nemůže znamenat problém). Ale těžko už můžete chtít, aby měl stát tolik pluhů, že odklidí (vyčistí) všecky okresky.
Sníh má ještě jednu skvělou, cennou vlastnost, leží a pak pomalu odtává, vsakuje se, doplňuje zoufale ubývající podzemní vody. Už to je důvod k tomu, abychom ho milovali, abychom jej očekávali a byli za něj ze srdce vděční.
Ještě k těm dvaceti centimetrům: opravdu to není mnoho, sotva to stačí na běžky. Před asi patnácti lety jsem jel koncem zimy přejít na sněžnicích přes Munții Țarcu v Rumunsku, krásné hory, v zimě na hřebenech potkáte jen vlky, žádné lidské bytosti. Tehdy bylo sněhu neuvěřitelně moc, napadlo ho tolik, že nebylo vidět koliby, tedy několik metrů vysoké dřevěnice pro bači. Šli jsme tam, kde stály, ale ani jedna nevykukovala. To je kalamita, nedalo se vůbec prokutat k potokům, sníh jsme museli tavit na vodu.
Třetího února kalamita nenastala, napadlo trošku sněhu, bylo by ho potřeba mnohem víc. Nejen kvůli spodní vodě, ale taky proto, aby nás trochu vymanil z té zoufalé zpovykanosti.
