Apel exministra financí Miroslava Kalouska a expremiéra Mirka Topolánka na vyrovnání příjmů a výdajů českého státu lze jen uvítat. Neříkají nic jiného, než to, že v místnosti je slon, okolo nějž všichni vládní politici chodí a předstírají, že neexistuje. Správce státní kasy Zbyněk Stanjura (ODS) například bez uzardění navrhuje na další roky třistamiliardové schodky, které si v ničem nezadají s posledními rozpočty předchozího osazenstva Strakovy akademie. Což lze charakterizovat jako babišovskou ekonomickou politiku bez Babiše.
Pokud někdo - nejen z opozičníků, ale i kritických příznivců současné vládní sestavy - připomene koalici její rozpočtové sliby, je okamžitě vykázán do kouta. Případně vládní marketéři napnou veškeré síly, aby obří každoroční strukturální deficit vylíčili coby důsledek Putinovy válečné agrese.
Neslyší-li kabinet na klidné argumenty ekonomů, je dobře, že se hlasitě ozvaly těžké váhy veřejné debaty. Má to samozřejmě svá úskalí. Z expremiéra Topolánka se v průběhu času stal přisprostlý troll na sociálních sítích, což silně podkopává jeho důvěryhodnost. Kalousek zase sází na to, že už všichni zapomněli, jak tragicky si vedl za finanční krize.
Přesto je dobře, že o sobě oba pánové dali vědět. Problém je, že nad svým desaterem zřejmě moc času nestrávili. Anebo - v horším případě - jako zkušení politici schválně navrhují kroky, na které veřejnost slyší, aniž by ovšem dodávali, jaké praktické následky by z nich plynuly.
Hurá na byrokraty!
Jako první bod zvolili evergreen všech českých rychlopalných šetřilů - vyhazování státních zaměstnanců. Tomu se vždy mocně zatleská. Kalousek jich nyní navrhuje během deseti let propustit 70 tisíc, přičemž do jednoho pytle zjevně naházel i ty veřejné. Neříká už ovšem, kdo by měl jít. Každý si automaticky představí nepotřebné byrokraty, jejich počet ale v protikladu k bujným představám dlouhodobě stagnuje.
Koho tedy stát v posledních letech najímá? Typicky učitele, asistenty pedagogů, případně posiluje pozice, které souvisejí s kyberbezpečností. To nejsou lidé, na něž by pasovala Kalouskova teze, podle které jejich příchod nijak "nezvýšil kvalitu služeb".
Plošné škrtání prakticky nikdy nevede k ničemu dobrému, ač se o to politici od Kalouskových časů opakovaně pokoušejí. Pokud však nejprve nedokáží zrušit či zrychlit agendu, o niž se armáda úředníků stará, je výsledkem vždy jen mrzení. Třeba se ale pětikoalice rozpomene, kolik toho před volbami naslibovala o rychlé digitalizaci státní správy.
Mrazit a nic neumrazit
Za typicky kalouskovský lze označit také nápad po tři roky nezvyšovat výplaty ve veřejném sektoru. Řekněme to rovnou: byla by to poukázka na další epizodu "blbé nálady", jež nás za Kalouskova ministrování v letech 2012 a 2013 poslala do druhé recese, i když okolní státy už po finanční krizi slušně rostly.
Minimálně u těch nejhůře placených státních zaměstnanců je třeba si vybrat: buď erár jejich pozice zruší, nebo na nich mzdy naopak zvýší. Nic mezi tím nedává smysl. Jak devastující je plošné mražení platů, můžeme aktuálně vidět třeba na nepedagogických pracovnících ve školách či na lidech zaměstnaných v kulturních příspěvkových organizacích.
Velká politická pranice se rozhořela také o mimořádné automatické valorizace penzí. Kalousek navrhuje ubrat na štědrosti, za což už jej jeho nástupkyně na předsednickém postu TOP 09 Markéta Pekarová Adamová obvinila z rozvracení "strany a vlády". Jádro Kalouskovy argumentace je ale správné. Když se mechanismus vymýšlel, politici použili bez dalšího omezení vzoreček, podle kterého se důchody zvednou vždy, když za pět měsíců vyskočí inflace o pět procent. Nyní k tomu ale dochází každou chvíli - a senioři se tak stávají jedinou skupinou, která má na něco podobného zákonný nárok. Dávalo by smysl, kdyby se tedy erár buď podobně postavil také k dalším dávkám (například k hmotné nouzi), anebo limitoval zvyšování penzí tak, aby rostly jen jednou ročně.
Dále duo bývalých špičkových politiků navrhuje prolomení hranice 65 let pro odchod do důchodu. Proč ne, jen by bylo třeba nejprve vědět, jaké uplatnění na pracovním trhu mohou lidé v tomto věku vlastně najít. Existuje pro ně dost částečných úvazků? Nabízí jim stát dostatečnou odměnu za to, pokud se rozhodnou odchod do penze dobrovolně odložit?
Budiž na tomto místě pro spravedlnost také připomenuto, že sám Miroslav Kalousek udělal v tomto ohledu jedno ze svých vůbec nejhorších politických rozhodnutí, když za finanční krize pracujícím důchodcům sebral daňovou slevu. Což bylo mylné nejen ekonomicky, ale nakonec se to ukázalo být i protiústavním.
K dobru ale můžeme oběma signatářům výzvy připočíst, že připomínají, kolik restů má země v reformě zdravotnictví - a že je třeba začít se vážně bavit o zvýšení spoluúčasti pacientů na nadstandardní zdravotní péči, stejně jako o možnosti platit si soukromé připojištění. Jistě by také nebylo od věci obnovit platby za stravu a lůžko v nemocnici. Ještě předtím je ovšem nezbytné stanovit, kam takto získané peníze ve zdravotnictví půjdou. A jak přispějí k udržitelnosti systému.
A pak tu máme další oblíbenou trvalku - zrušení dotací podnikatelským subjektům. Kdekdo si hned představí zbytečnou linku na toustový chleba holdingu Agrofert. Jakkoli šlo o skandální případ, představoval jen miniaturní výsek celého sektoru. Pokud by vláda vzala radikální Kalouskův a Topolánkův návrh za svůj, znamenalo by to také ukončení státní podpory také mnoha sportovním i kulturním organizacím.
Velká daňová lež
Přes všechny zmiňované nedomyšlenosti "desatera" je však oběma pánům třeba poděkovat za odvahu říci vládě Petra Fialy (ODS) pravdu. A to především tu příjmovou: bez zvýšení berní se nepohneme z místa. Zatím stále zůstáváme obětí předvolebního daňového populismu ANO, ODS a SPD, takže se nám kumuluje státní dluh, který už začíná být příliš drahý na to, než aby jej bylo možné zkrotit jen škrty.
Kalouskovi slouží ke cti, že během zcela nezodpovědného rušení superhrubé mzdy jako jeden z mála hlasitě protestoval. Ostatní ovládl strach a dál trvají na lži, že daně růst nemusí. Musí, pokud nechceme, aby do zcela nezvladatelné výše rostl státní dluh.
