reklama
 
 
Erik Best

Kdo bude příštím českým diktátorem?

25. 11. 2011
Foto: Jan Lipold
A bude alespoň benevolentnější než ti před ním?

Právě tak jako komunisté uzavřeli hranice, aby „chránili" své občany před zlem okolního světa, současní politici budou pod tlakem finančního a sociálního kolapsu Západu nastolovat drakonická opatření „pro naše vlastní dobro", píše pro Aktuálně.cz komentátor Erik Best.

Pád železné opony přinesl svobodu a demokracii miliónům obyvatel střední a východní Evropy. To je ovšem jen jeden z možných způsobů nazírání. Z jiného úhlu pohledu můžeme vidět miliony lidí, do té doby izolovaných od zbytku světa, kteří se náhle stali součástí světového řádu ve stadiu rozpadu, který mohou jen stěží ovlivnit.

Češi žili pod nadvládou diktátorů nebo jiných forem sebedestruktivních autoritářských režimů (monarchie, Hitler, Stalin, komunismus) po většinu 20. století. Ačkoli po větší část tohoto období už Západ sám kráčel po cestě k sebezničení, většina těch, kdo stáli „na správné straně dějin", si nebyla ochotna přiznat svůj neodvratně se blížící osud právě tak, jako kdysi nacisté či komunisté.

Stejně tak obtížné je přijmout myšlenku, že tentokrát je to právě Západ, kdo směřuje k určité formě diktatury či autoritářského režimu, a že s sebou strhává i své nové přírůstky ze zemí střední a východní Evropy. Uplynulá dvě desetiletí pomohla zpomalit postup finanční a sociální krize na Západě právě tím, že v nich probíhala integrace středo- a východoevropských zemí do stávajících mezinárodních struktur. Východoevropské státy se svou levnou pracovní silou, nenasycenou spotřebou a dosud nenaplněnou dluhovou kapacitou poskytly Západu úrodnou půdu pro expanzi svých přetížených bank, firem a státních institucí. Západ tak expanzí na Východ získal trochu času.

Státy střední a východní Evropy se během těchto dvou dekád staly tak pevnou integrální součástí globálního systému, že by se v celé nové Evropě (od české Aše až po sibiřský Anadyr, když bereme Rusko jako evropský stát) sotva našel někdo, koho by kolaps tohoto systému nezasáhl, lhostejno, dojde-li k němu za šest měsíců, nebo za šest let. Ironií osudu je, že pokud by k pádu železné opony nebylo došlo, titíž lidé by byli do velké míry před zásadní krizí Západu ochráněni - alespoň tedy zpočátku.

Fundamentální problémy sužující západní civilizaci - neúměrné zadlužení, globalizace korupce, rozpad národních identit - by bylo jistě možno vyřešit, jenže k tomu chybí vůle mezi politickými, ekonomickými a duchovními elitami. Pokud se nemůžeme spolehnout na své vůdce v dobách klidu, sotva se můžeme spoléhat na to, že budou konat, co je třeba, v době krize. Lidé budou vycházet do ulic ve stále větších počtech, jenomže tím nedocílí ani snížení rozkrádání státu kriminálními elitami, ani lepšího politického či ekonomického vedení. Politické a hospodářské špičky místo toho zareagují pendreky, pistolemi, a nebude-li zbytí, i tanky. Vidíme to už dnes, i když v menším měřítku, v různých zemích, kde policejní jednotky napadají pokojné demonstranty.

Máme rádi pohádku o tom, jak cinkání klíči na Václaváku a další podobné sametové protesty přivodily pád komunismu, avšak stejný typ protestů proti výstřelkům kapitalismu a demokracie nemá stejný efekt. Nevedou k zásadní nápravě kapitalistického systému, který se vymkl kontrole. Namísto toho se vládnoucí elity pod tlakem protestů zakopávají hlouběji do svých zákopů.

A právě kvůli této neochotě našich vedoucích představitelů přiznat si, že nás vedou po nesprávné cestě, se vytváří prostor pro nástup diktatury nebo jiné formy autoritářské vlády. Právě tak jako komunisté uzavřeli hranice, aby „chránili" své občany před zlem okolního světa, současní politici budou pod tlakem finančního a sociálního kolapsu Západu nastolovat drakonická opatření „pro naše vlastní dobro". Není snadné předvídat, kdo se ujme role diktátora, ale několik možností se nabízí:

1. Příštím českým „diktátorem" se může stát, zejména v rané fázi nastupující krize, představitel domácí politické scény - například premiér, ministr financí, případně prezident. Může jím být i představitel armády či populistický vůdce. V každém případě to bude někdo, kdo bude ochoten jít na samou mez zákona a možná i za ni.

2. Pokud se udrží Evropská unie, „diktátor" se může rekrutovat z prostředí bruselské byrokracie jako někdo, kdo bude „dohlížet" na zavedení a dodržování protikrizových opatření. Bankéři Evropské centrální banky už ukázali, že umějí prosadit mimořádnou autoritu při zpětném odkupu státních dluhopisů a jiných způsobech tisknutí peněz. Nové kabinety v Řecku a Itálii jsou rovněž nedemokratické a v podstatě dosazené EU. Nejnovější unijní návrh počítá s vysíláním rozpočtových inspektorů, kteří by dohlíželi na státní rozpočty v členských zemích, které se dostanou do „problémů".

3. Klíčovou roli mohou hrát také mezinárodní banky a finanční instituce. V několika případech už vypěstováním dluhové závislosti zásadní měrou omezily suverenitu států a firem.

4. Pokud dojde k rozpadu eurozóny a vytvoření jakési severní aliance, „diktátorem" se může stát někdo, kdo se bude těšit důvěře Německa a mít jeho podporu.

5. Nelze zcela vyloučit ani možnost návratu Rusů. Ten může mít buď podobu samostatné expanze Ruska na Západ, nebo dalšího pokusu o rusko-německou spolupráci.

6. Pro mnohé je katastrofickým scénářem možnost čínské invaze do Ameriky či Evropy. Pokud by k ní došlo, svým způsobem by to pouze znamenalo, že Číňané zaberou jen to, co jim už patří.

Může rovněž dojít ke kombinaci několika z výše načrtnutých scénářů, které se budou proměňovat v závislosti na vývoji okolností. Pokud se západní političtí a ekonomičtí vůdci nezačnou chovat „protiautoritářsky", pak to nejlepší, v co snad můžeme doufat, je benevolentnější diktátor, než byli jeho předchůdci ve 20. století.

autor: Erik Best

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama