reklama
 
 

Kdo není proti nám, je s námi. Gottwald, Marek Benda a Václav Klaus mladší to obrátili naruby

7. 8. 2018
O Ježíšovi a svazácké polarizaci.

V české debatě posledních desetiletí dochází stále znovu k popírání jistých etických pravidel, o kterých víme, že stála na počátku monoteistických náboženství a později i osvícenství. Jde o lidská práva, o jejich logiku, o porozumění politickému vývoji. Ale i o snahu některých intelektuálů a politiků právě tato práva popírat.

Ježíš řekl (Lukáš 9:48): "Kdokoli by přijal toto dítě v mém jménu, přijímá mne, a kdokoli by přijal mne, přijímá toho, který mě poslal." To je otevřenost vůči znevýhodněným, nejen k uprchlíkům, snaha vzdělat společenství. Epizoda z Lukášova evangelia ukazuje, jak úmyslná polarizace potlačuje porozumění a lidská práva. Jan říká: "Mistře, viděli jsme někoho, jak v tvém jménu vymítá démony, a bránili jsme mu, protože nechodí s námi." (Zní to jako zpráva o debatě v Poslanecké sněmovně: "Nechodí s námi.") Ale Ježíš odpovídá: "Nebraňte mu. Vždyť kdo není proti nám, je s námi". A tady jsme u klasické věty, která se ve formulacích diktátorů objevuje v adaptované formě. Ta původní smysl popírá. Gottwald řekl: "Kdo nejde s námi, jde proti nám."

V současné politické debatě podobně uvažují například pánové Marek Benda a Václav Klaus mladší. Ti mají vše, co jim nejde pod vousy, za "levicové". Je tedy jediná správná pozice (dříve levicová, dnes pravicová) a vše ostatní je nutné potírat. Připomíná to mládež po roce 1948 (spisovatel Pavel Kohout právě oslavil devadesátiny a zpovídá se z té doby poctivě).

Občanský demokrat Marek Benda o autorech zprávy Social Watch, mezinárodní sítě občanských organizací, říká: "Ti si myslí, že celý svět se má zabývat genderem, lidskými právy, životním prostředím a podobně. To jsou ty dnešní neomarxistické elity dnešního Západu, kvůli kterým se fakticky bouří větší část západního světa a kvůli kterým vznikají fenomény jako Trump, brexit a protestní hnutí v celé Evropě." Jindy hájí připravované změny v zákoně, který dnes umožňuje médiím získávat od úřadů a soudů informace. Kvůli nim by mohlo dojít k omezení zpráv o trestně stíhaných politicích, které novináři mohou nyní získávat třeba ze soudních dokumentů. Je to styl: Teď do toho nemluvte, vládneme. Ve svých publikacích a projevech jasně rozlišuje mezi kategoriemi "my" a "oni", což připomíná nechvalně známou minulost.

Václav Klaus mladší formuluje své námitky proti občanskému vzdělávání na školách: "Myšlenku původně stvořil tehdejší ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Poté, co klíčová ministerstva obsadili zástupci nové levice - Marksová, Valachová, Sobotka a spol. -, dostal projekt zelenou a četli jsme si v novinách o Domu demokracie a lidských práv. Jako vždy - početné pachatele dobra je potřeba krmit - rozpočet šel do desítek miliónů korun a cíl byl vytvořit "Koncepci občanského vzdělávání", která by se povinně implementovala do škol a jejich vzdělávacích programů a nahradila by klasickou ,občanku´". Pak Klaus polarizuje slovy: "Politický extremismus pro naše děti. Povinný - toť jejich plán." A děkuje Markovi Bendovi za informace.

Nápadné štěpení mezi "správným" a "zaručeně nesprávným" má historickou tradici. Známe ho třeba z počátků Sovětského svazu, nacistického Německa, z domácích událostí 1945-48, ostatně reprezentovaných zmíněným Gottwaldovým citátem. Princip spočívá v tom, že se vyloučí jakákoli možnost omylu vlastní strany a opačné názory dostávají pejorativní atributy jako "vymývání mozků".

Izolace české scény je na tomto příkladu jasná - a také očividně úmyslná: Nemluvte nám do toho. My si tu vládneme. Ani bych oba politiky nepodezíral z úmyslného zamlčování faktů. Bude to asi spíš úmysl manipulovat. Nebo nevzdělanost?

Příkladem pro politické aktivity podporovatelů občanského vzdělávání na školách je Německo, kde po válce s podporou USA a Velké Británie vznikla Spolková centrála pro politické vzdělávání. Jejím úkolem bylo odstranit nános nacistického myšlení a současně poskytnout širokou informační základnu pro to, aby si nejen děti školou povinné, ale i občanstvo nejrůznějšího věku mohly opatřit informace, které se nevybíraly podle nějakého klíče, ale reflektovaly současnou politologickou literaturu. Tu spolková centrála také překládala a dávala ji (v levných vydáních) k dispozici občanům a školám. Důležité je i toto: Mocnosti v poválečném Německu ponechaly školství na úrovni spolkových zemí, aby se již nemohla ustanovit propagandistická jednota země, kde je všechno buď správně, nebo se to musí potírat.

Pánové Benda a Klaus by se návštěvou Bonnu, kde tato instituce sídlí, mohli poučit. Jsou totiž příkladem toho, jak pád komunismu ještě neznamená vzdělanostní přerod k pluralitě. Akceptování různosti ve společnosti, jaké panuje alespoň v západním Německu, v Česku neexistuje. Česká společnost jen přeetiketovala to "správné" a "špatné", aniž by vytvořila prostor pro střední pozice. Proto jsou Bendovi a Klausovi protivníci "levice": protože levice je špatně, a basta.

Podle této perspektivy by dlouholetý prezident německé Spolkové centrály pro politické vzdělávání Günter Reichert byl také levičák. Jen je členem německé CDU a dlouho vedl poslaneckou kancelář Alfreda Dreggera, velmi pravicového člena křesťanských demokratů. Jako aktivní sudetský Němec, který se narodil v Ostravě, by se nálepce "levičáka" dlouho smál. A jaký levičák je bývalý spolkový prezident Joachim Gauck, evangelický pastor, který dlouho vedl instituci zpracovávající svazky Stasi? Jenže ten jako pastor zná dobře Bibli a ví, že když Jan říká: "Mistře, viděli jsme někoho, jak v tvém jménu vymítá démony, a bránili jsme mu, protože nechodí s námi," následuje Ježíšova tolerantní odpověď "Kdo není proti nám, je s námi." Nepolarizuje, zatímco většina českých politiků se bez polarizace neobejde.

autor: Jaroslav Šonka | 7. 8. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama