reklama
 
 

Odsun Němců si rozvracet nedáme. Národnostní vášně vyskočily jako čertík z krabičky

22. 6. 2018
Vlastní ne zcela reflektovanou nacionalistickou, kolaborantskou a komunistickou špínu řešíme s vystrčeným ukazováčkem: Chyťte zloděje!

Angela Merkelová promluvila v den připomínky vyhánění Němců ke svým spoluobčanům, kteří tehdy ztratili své domovy, a sdělila veřejnosti, že za touto poválečnou situací se neskrývá žádná historická nutnost. Se zlou se v Česku potázala, i když jasně poukázala na to, že zná historickou posloupnost tehdejšího dění a předcházející odporné řádění nacistů. Na české scéně se objevila řada primitivních komentářů, které do pozice obětí a pachatelů nasazují národnost - pachatelé byli Němci, potažmo sudetští, a oběťmi Češi.

Většina komentářů svědčí o nedostatku historického povědomí a všeobecných znalostí. Opět kdosi hovoří o tom, že by přece sudetští Němci neměli mít svá setkání právě v květnu, když je výročí atentátu na Heydricha a heydrichiády. Svatodušní svátky, kdy se sudetští Němci sjíždějí, připomínají ovšem něco zcela jiného a velmi symbolického: apoštolové měli jít do světa a stěžovali si, že neumí řeči těch, které mají obracet na víru. I sestoupil na ně Duch svatý a pojednou ty potřebné jazyky znali.

Pokud se jedná o vyhnání našich bývalých spoluobčanů, všichni vystartují s Postupimskou dohodou, kde ovšem nic o nutnosti vysídlení napsáno není. A naši komentující nevnímají západovýchodní kontext. Zjistili by totiž, že přesuny obyvatelstva patřily k instrumentáriu Stalinových totalitních opatření. Připomeňme si vysídlení krymských Tatarů, kteří se také do své vlasti dodnes nevrátili. Někteří čeští návštěvníci poloostrova se touto historií moc nezabývají a jen potvrzují, že se tam konalo jakési referendum o přistoupení k Rusku (o jehož demokratických kvalitách lze pochybovat).

Pak se také zapomíná na to, že na západě Evropy nikdo o nějaké nutnosti vysídlování nevěděl. Němci z východní Belgie se vraceli z válečného zajetí - stejně jako sudetští Němci museli sloužit ve wehrmachtu -, nikdo je moc nevítal, ale vše se pak urovnalo. Dnes se v Belgii hovoří o třech národnostech, pro těch asi 70 tisíc občanů se zákonodárství kompletně překládá do němčiny a nikdo se nad tím nepozastavuje. Platí to i pro Němce z Alsaska a Lotrinska.

V národnostně nasvícené české (československé) historii také není nic o tom, že po obsazení Sudet v roce 1938 šly desetitisíce našich bývalých německých spoluobčanů do koncentračních táborů. Říšské občanství nechtěli, chápali, co se v Německu děje, a před nacisty utíkali. Ve vnitrozemí je ovšem nikdo moc nevítal. Známá je historie tábora Hořalka, kde nějaký čas žili sudetoněmečtí sociální demokraté a vzpomínali věrně na Tomáše Masaryka, jehož nedožité narozeniny ještě 7. března slavili s československou vlajkou, aby o týden později na poslední chvíli vlakem svou vlast opustili. Sudetoněmečtí emigranti také vstupovali do britské armády a odehrávaly se i výsadky, o kterých bychom právě v době vzpomínky na heydrichiádu měli vědět, ale nevíme.

V některých oblastech na prahu války opravdu došlo k násilnostem vůči českému obyvatelstvu, ono paušálně uváděné vyhánění Čechů se vztahovalo převážně na úřední osoby. Moje opavská rodina nejdříve před Němci utekla, aby se pak do svého zahradnictví vrátila a zjistila, že není zalito. Nikdo je nevyhnal.

K obzvláště necivilizovaným reakcím patří ospravedlňování násilí na Němcích násilím nacistů. Jsou známé historky židovských mladistvých, které konec války zachránil před koncentrákem; a pak se jich československá správa podezíravě ptala, jak to, že neumějí česky. Nikdo je - například v Karlových Varech - v letech 1938 až 1945 česky neučil, což jistě se znalostí historie řádění nacistů pochopíme. Tak se tedy například pozdější německý autor Erwin Tramer raději odsunul sám. Hodně se také píše o tom, jak nacisté chtěli střed Evropy poněmčit. Ovšem opět to neznamená: nacisté rovná se Němci.

Němcům se zabavilo všechno, pokud se nedali do ospravedlňování odbojem. Jsou k tomu detaily ve třech dekretech prezidenta Beneše. Skupina sudetských Němců, mezi nimi i ti, kteří byli v exilu, například v Londýně, se na platformě komunistického nadšení dohodla, že půjdou budovat socialismus do východního Německa. Řada z nich pak skončila v komunistických vězeních.

Majetek sudetským spolkům v jiných zemích, třeba horské chaty v Alpách, tehdy pod okupační mocností Spojenými státy, nikdo nevzal. Kdyby tohle vyvlastnění bylo opravdu mezinárodně "nařízené", těžko by si mohli tyto nemovitosti nechat. S pomocí USA bychom jim je přece museli vzít! Kdyby to ty Američany zajímalo. I na tom je vidět, že dokumenty, na které se česká diskuse odkazuje, velmocenským vyjednávačům v Postupimi říkají něco úplně jiného, než si pobubláváme doma, v izolované situaci, kde sotvakdo ze zahraničí může vzteklé diskusi naslouchat a odpovídajícím způsobem ji vnímat.

Vrací se tak stále znovu otázka, do jaké míry se budeme schopni účastnit komplexnější a sebekritické debaty, a to tak, aby mezinárodnímu okolí bylo jasné, o čem mluvíme. Kdy a jak se zbavíme národnostních předsudků, které nás oddělují od globální historické reflexe? Donekonečna slyšíme, že se máme dívat do budoucnosti. To je vytáčka. Minulost a budoucnost k sobě patří. Vlastní ne zcela reflektovanou nacionalistickou, kolaborantskou a komunistickou špínu řešíme s vystrčeným ukazováčkem: Chyťte zloděje, vlastně chyťte Merkelovou! Kdy sestoupí Duch svatý do české diskuse?

autor: Jaroslav Šonka | 22. 6. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama