Začněme vtipem zabijákem. Vicepremiér Karel Havlíček se konečně nechal přesvědčit, že už nebude každý týden vyhlašovat ve světle televizních kamer další a další miniaturní covid program s minimem peněz a maximem byrokracie. Podpora se tedy i u nás - jako ve všech normálních evropských státech - konečně sjednotí. Nepřijatelně nízký kompenzační bonus se zvýší z pětistovky na tisícovku a zaměstnavatelé dostanou pětistovku pro každého, koho platí. Jediné, co budou muset podnikatelé dokládat, je pokles tržeb o polovinu.
A teď pointa: ten požadovaný pokles se má podle prozatímních superministrových představ vykazovat ve srovnání se třetím a čtvrtým kvartálem loňského roku. Takže v zavřeném obchodě teď musíte protočit o polovinu méně peněz, než jste v zavřeném obchodě protočili loni na podzim. Vítejte v Česku.
Když je nejhůře, vypusťme děti
Není žádným alarmismem si přiznat, že protikrizová pomoc nefunguje. Když už se tu rok vůči viru používá vojenský slovník, můžeme si dovolit napsat, že proticovidová fronta se zhroutila a nekoordinovaný ústup kryjeme vším možným, co nám přijde pod ruku.
Vrcholem zoufalství je pravděpodobně aktuální debata o vpuštění studentů zpět do lavic. To je jistě správný požadavek, protože jen málo zemí ukradlo dětem školu na tak dlouho jako my. Ale je absurdní, že o něčem takovém uvažujeme za mnohem horší epidemiologické situace, než jaká panovala loni, když vláda tento krok označovala za zcela rizikový.
Ano, okolní země se dnes k prezenční výuce vracejí, ale mohou si to dovolit, protože na rozdíl od nás zkrotily poslední novoroční vlnu - dokážou trasovat a díky tomu kontrolovat šíření nákazy. Tím pádem mohou učitelům, rodičům i studentům garantovat bezpečnou výuku, která nebude trvat jen dva týdny. Česko naproti tomu spektakulárně dojíždí na nesplněné úkoly.
Perfektně to bohužel ilustrují včerejší vládní kroky. U všech totiž člověka musí napadnout: proč už tady něco tak jednoduchého neplatí měsíce?
Ušetřili jsme se k smrti
Vláda konečně zjistila, že když necháte lidem příliš nízkou nemocenskou, často zatají nemoc, nenahlásí ty, se kterými se setkali, a všichni dál v až moc pozitivním rozmaru chodí do práce. Že pád na 60 procent redukovaného platu je pro špatně vydělávající k nepřežití, tady všichni vědí už rok. Ale k nápravě se tady z nějakého nepochopitelného důvodu dostáváme až nyní, když se zcela zhroutilo trasování. Covid pozitivní tedy teď konečně budou dostávat k nemocenské denní bonus 370 korun. Fakt, že jde o částku dosti velkorysou, má nejspíš zakrýt špatné svědomí vlády. Ale buďme rádi, že se to celé přijímá alespoň pozdě a ne později.
Druhý zásadním krokem, který už rok mohl přinášet ovoce, je funkční ekonomická pomoc. Andrej Babiš na ni loni sliboval až bilion korun. Místo proklamovaných 20 procent hrubého domácího produktu byla ale nakonec reálná podpora sotva čtvrtinová, protože se šetřilo na nepravém místě.
Vicepremiéři Havlíček a Schillerová ji teď sice z donucení přece jen rozšiřují tím, že k ní zjednodušují přístup, pořád ale postrádá elementární logiku - viz tragikomický příklad z úvodu tohoto textu. Jediným možným způsobem, jak všem férově, jednoduše a rychle pomoci, je dotace dle poklesu tržeb z předkrizového roku či vybraných měsíců toho loňského. To nemusí být automaticky drahé. Náhrada může být relativně nízká, ale bude konečně spravedlivá. Aktuální tisícovka je stále pro jednoho živnostníka luxusním příjmem, pro druhého naprostý výsměch.
Pětkrát nic
Vláda v náporu kruté krize nepochybně zkrachovala. Některé aktuální nápady opozice - například odškodňovací zákon či zpřísňování sociálních dávek - ale ukazují, že by taky mohlo být ještě hůř.
Minulý rok se při rozjezdu koronavirové havárie na tomto místě objevil sumář pěti základních ekonomických kroků, bez kterých nebude možné krizi zvládnout: pozastavit firmám výběr daní a pojistného; zajistit ekonomice levné a dostupné úvěry; rychle přijmout klasický kurzarbeit; náhrady konstruovat dle poklesu tržeb; a rozvolnit insolvence a exekuce.
Skoro nic z toho není ani po roce splněno. Tuto krizi jsme těžce prohráli.
