Ivan Kytka | Komentáře
1. 2. 2007 10:00

Klaus a tichá pošta ze Štrasburku

Existuje hned několik důvodů, proč nepřikládat prohlášení šéfa ústavně-právního výboru Evropského parlamentu Jo Leinena na adresu Václava Klause kvůli jeho skepsi vůči Evropské unii větší význam, než ve skutečnosti má.

Jistá rezervovanost může být jedním z důvodů, proč na ně český prezident (pobývající na zádušní mši za Miltona Friedmana v Chicagu) téměř nereagoval. Byť obvykle hned tak nějakou záminku k europolemice nepřehlédne či nepřeslechne.

Tenokrát se spokojil s tím, že na svou soukromou internetovou stránku "zavěsil" otevřený dopis, ve kterém si  předseda České agrární komory stěžuje, že pan Leinen si dělá z českého prezidenta "otloukánka", chcete-li "euro-otloukánka".

Dal-li by si pan Leinen, původní profesí právník tu práci, zjistil by například, že český prezident, zastoupený v roce 2004 českým premiérem a ministrem zahraničí už svůj souhlas s původnímu textem Smlouvy o Ústavě pro Evropu vyslovil. Nejspíše tak, jak mu to ukládala česká ústava.

Hyperbola s těkavými souřadnicemi

Leinenovo varování, že Klausova kampaň proti evropské integraci a proti Evropské ústavě zavede Českou republiku do izolace, či na kontinentální periferii je poněkud alarmistické. Při bližším pohledu připomíná verbální hyperbolu s poněkud těkavými souřadnicemi v krajině svého vrcholu.     

Především Evropská unie i přes všechny své nedostatečnosti je příliš demokratickým, otevřeným a stabilním společenstvím na to, aby hlasy s demokratickým mandátem nedokázala vyslechnout a s jistou reflexí také vstřebat. Leinenovo varování ze Štrasburku lze tedy poněkud paradoxně číst také jako malou důvěru ve společné sdílené evropské hodnoty a jejich institucionální ukotvení. A strach ze zpochybňování.jejich samotné existence.

Do jisté míry je to to pochopitelné. Jo Leinen se narodil krátce po válce (a vyrůstal) na německo-francouzském pomezí, kde se hranice v minulém a předminulém století měnily častěji než lidské generace. Sdílená "evropská" zastupitelská demokracie je pro něj obranou a pojistkou před populismem či nacionalismem vlád národních.

Potíž je v tom, že demokratický mandát samotného Evropského parlamentu, kompetence jeho poslanců přes jejich pracovitost, odbornost a vzdělanost mají své limity. Dané v prvním případě nezájmem či přímo nedůvěrou voličů, v druhém pak unijními smlouvami. Konečné slovo má v Unii Evropská rada, jejímiž členy jsou demokraticky zvolení - šéfové vlád a hlavy států.

Nekamenujte štrasburského posla

A ještě jeden postřeh, či spekulace spojená s načasováním Leinenova prohlášení . Svůj vzkaz Václavu Klausovi a českým voličům vyslal jen pár dní poté, kdy v Praze jednala  kancléřka Merkelová a s českými sociálními demokraty se setkal její předchůdce Gerhard Schroeder.

Leinenův vzkaz ze Štrasburku na Pražský hrad tak může být buď disharmonickou ozvěnou oficiálních rozhovorů kancléřky Merkelové v Praze, či vzkazem české sociální demokracie domácí veřejnosti. Nebo průsečíkem obého.

Čeští politici se samozřejmě mohou tvářit, že vzkaz zaslaný "tichou" poštou ze Štrasburku do Prahy nedorazil. Pak je však zbytečné kamenovat posla. A pro začátek informované diskuse voličům přiznat, že dobré dvě třetiny textu Ústavy už schválili  v referendu o vstupu země do Evropské unie v roce 2003.

[email protected]

 

Právě se děje

Další zprávy