Máme za sebou oslavy vzniku Československa, "přežili jsme to", píše mi jeden čtenář. Tak určitě, vpluli jsme postupně do doby Zemanovy normalizace, leccos, co bylo dřív nemyslitelné, je dnes jakoby normální. Dokonce tak normální, že máme tendenci říct: "No, letos to nebylo až tak strašné, loni nám připravil větší šoky." Typický příznak normalizace, když už oceňujeme, že to není ještě horší.
Mnohé bylo řečeno už vícekrát: seznam nepozvaných a státní svátek jako soukromá akce prezidenta Zemana, vidíme Vojtěcha Filipa, Tomia Okamuru, avšak nevidíme šéfy opozice, nebyli pozváni, ocitli se v Zemanově klatbě. Mezi dekorovanými povinně nesmí chybět agenti StB a samozřejmě exkomunisti, to je za dnešní hlavy státu de facto povinné (zřejmě součást protokolu). Vyřizování si účtů, letos kopnutí do Senátu, který odhlasoval ústavní žalobu na Zemana. Všecko jsou to již samozřejmosti, stejně jako špatný stav nejvyššího ústavního činitele, který vzbuzuje soucit, jeho uspávající, nudná mluva postrádá jakýkoli esprit.
Zeman na nás přenáší pocit strašlivé únavy, únavy ze státu, únavy z demokracie převrácené na hlavu, únavy z nutnosti stát taky na hlavě, aby to člověk nějak přežil. V tomhle ale mají Češi mnohaletý trénink.
Únavný prezident, který nejenže nenabízí sebemenší výhled, ale vleče své následovníky zpět do minulosti. Do toho ty ošoupané vtipy (vyznamenává osobnosti, které "skutečně v naší společnosti zanechaly stopu, a to nikoli stopu uhlíkovou") na úrovni slabšího gymnázia.
Tři momenty stojí snad za zmínku. Prvním je vyznamenání Václava Klause Řádem bílého lva. V projevu Zeman před zmíněním tohoto pána "s úctou a obdivem vzpomenul prezidenta Václava Havla, který stál v čele této listopadové revoluce a který byl i v čele Charty 77". Hned poté přišel na řadu "bílý lev" Klaus. V tomhle se teď brodíme, to míchání opačných, protivných realit. Poklona Havlovi (který to ale podle Zemana, jak naznačil v projevu, zvoral se Zilkem), pak veleřád pro Havlův vtělený opak a Zemanovo alter ego.
Výhoda - není nutno tyhle věci moc popisovat. Václav Klaus senior je jasný: opoziční smlouva, jež brutálně poničila Česko, uzavřená se Zemanem, skandální amnestie na konci Klausova pobytu na Hradu, zarytý odpor k Evropské unii a pilné nadbíhání Rusku, podpora demokracii rozkládajícím stranám, jako je německá AfD, podpora czexitu, podpora synovy Trikolóry. Skutečně jako by Miloš Zeman dekoroval ne Václava Klause, nýbrž sám sebe.
Něco jako "starej mi dělá naschvál"
Tohle nelze nazvat jinak než jako plivanec směrem k 30. výročí sametové revoluce. Je to zesměšnění naší novodobé západní existence. A ještě něco, cítíme výsměch Andreji Babišovi. Pamatujete, s jakou začínal v politice? Jak viděl Klause? A přece ho na Řád bílého lva kontrasignoval; copak mu asi běželo v hlavě? Něco jako "starej mi dělá naschvál"?
Druhý, nečekaný moment, bylo připomenutí lidí, kteří se na listopadové revoluci "opravdu podíleli… a na něž tedy platí ona slavná otázka, kde jsi byl, když hřmělo. A tito lidé jsou často upozaďováni a nahrazováni někým, kdo buď byl vůči této revoluci naprosto lhostejný, anebo stále proti ní." Díky, pane prezidente, že jste si na nás, co jsme demonstrovali už od roku 1988 a pracovali proti totalitě, vzpomněl, i když vás často kritizujeme. (Myslel jste to tak, že?)
Třetí moment jako by čerpal z učebnice normalizace, dezinformací a fejkování. Na závěr totiž Zeman pravil: "Přeji České republice, aby byla nikoli zemí nenávisti, často patologické nenávisti na sociálních sítích, aby nebyla zemí závisti. Přeji České republice, aby byla zemí úspěchu."
Zní to krásně. Jen není úplně jasné, jak rozumět přání nebýt "zemí nenávisti", když prezident osobně nenávist až za hrob symbolizuje? Stačí vzpomenout na Zemanovu nenávist vůči kdysi "jeho" ČSSD, již doslova zničil, speciálně pak k expremiérům Bohuslavu Sobotkovi či Vladimíru Špidlovi, na nenávist k lidem jako Tomáš Halík, Miroslav Kalousek, ředitel BIS Michal Koudelka, jehož tvrdošíjně a k radosti Rusů odmítá povýšit do generálské hodnosti, na jeho nenávist k Havlovi, když ještě žil, k novinářům… Výčet by byl velmi dlouhý. Ostatně se stačí podívat, kdo nebyl na předávání metálů pozván letos či dříve, tu máme přece jasný seznam nenáviděných, od politiků až po rektory vysokých škol, kteří nebyli pozváni v minulých letech.
Nebo to otočme, stačí vzpomenout na jeho prezidentskou příchylnost ke komunistům (Vojtěch Filip) a extrémní SPD (Tomio Okamura), na jeho obdiv k Rusku a Číně. (Nebo to myslel tak, abychom milovali Putina a Si Ťin-pchinga?)
Tak vypadal 28. říjen na Hradě, nabídl lidu velmi přesný obrázek dnešního Česka, únavu, nenovost, couvání, frašku, směs lži a pravd, fejkování (místo překonaného švejkování). Něco jako masopust s maškarami… Díky? Fakt není zač.
