Politici (a úředníci) žijí s podnikateli ve vzájemně výhodné korupční symbióze. Obě strany se ocitly v korupční pasti, z níž nelze vystoupit bez ohrožení vlastní existence, píše pro Aktuálně.cz sociolog Pavol Frič z Univerzity Karlovy.
Před týdnem byla publikována Antikorupční zpráva Evropské unie, kterou Evropská komise hodlá vypracovávat každý rok, protože už i ona pochopila, že se něco děje. Pro Českou republiku zpráva nedopadla dobře, ba dokonce dopadla hrozně. Ale české události a olympijské hry se valí vpřed tak rychle, že dnes už byste ve zpravodajství zmínku o té hrůze hledali marně. Proč je ta zpráva tak rychle nezajímavá, když korupce je téměř pro všechny Čechy ten nejpalčivější problém?
Jednoduchá odpověď zní: protože opakuje jen to, co už všichni víme. Alespoň v tom, co je o ní prezentováno v novinách, televizi i na netu, a to jak v případě získaných dat, tak v případě doporučení, která z nich Evropská komise odvodila.
Všimněme si pohotovou reakci české pobočky Transparency International: „Tato doporučení zcela korespondují s požadavky Transparency International." Česká republika byla už standardně zaškatulkována mezi nejčernější ovce EU a ještě navíc nám bylo doporučeno to, co víme už dávno. Takže co bychom se vzrušovali, lepší je mít ten trapas rychle za sebou.
I když jeden detail by nám přece jenom vrtat hlavou mohl. Tím detailem je fakt, že tu zprávu a výsledky dvou výzkumů, na kterých zpráva stojí, si pravděpodobně nikdo nepřečetl. Jinak by musel zjistit, že zpráva přináší také poněkud jiný pohled na korupci, než mají naše mainstreamová masmédia i naši mainstreamoví protikorupční aktivisté.
Zcela bokem jejich zájmu zůstaly údaje, které popisují proměnu české korupce v korupci systémovou. Mediální prezentace dat ze zprávy se soustředila hlavně na to, co si lidé a podnikatelé o korupci myslí, a ne na to, jakou zkušenost s ní mají. Například u nás mediálně nějak zapadly informace o tom, že za poslední tři roky více než polovina českých firem díky korupci přišla o veřejnou zakázku a že téměř polovina oslovených podnikatelů uvedla, že úspěch v byznysu je podmíněn politickými konexemi. Fatální je zjištění, že úplatky a klientelismus považují čtyři pětiny našich podnikatelů za nejsnadnější cestu k získání služby.
Zpráva Evropské komise to zcela otevřeně neříká, ale když srovnáme výsledky za běžnou populaci (kde se obětí korupce stalo „jen" 8 % obyvatel) s výsledky za podnikatele, jednoznačně z toho vychází, že jádro české korupce se ze spodních pater úspěšně zvedlo do výšin politiky a byznysu.
"Politici jsou korupčně vydíráni kmotry, ale platí to i naopak - podnikatelé jsou vydíráni politiky (a úředníky). Obě strany svoji roli v korupčním systému přijaly a je pro ně výhodná."
Z rozsahu korupčních zkušeností podnikatelů je evidentní, že tyto dvě skupiny se na korupci staly existenčně závislé. Tedy neobstojí populární názor, že politici jsou korupčně vydíráni kmotry, ale platí, že i podnikatelé jsou vydíráni politiky (a úředníky). Dlouhodobé přetrvávání tohoto stavu vypovídá o tom, že obě strany svoji roli v korupčním systému přijaly, a že je pro ně výhodná. Je to skutečná korupční symbióza. Je to systém, bez něhož si ani jedna strana nedokáže svoji existenci představit. To znamená, že se octli v korupční pasti, z níž nelze vystoupit bez ohrožení vlastní existence.
Někdo může říct, že i to všechno už přece víme. Jestli je tomu skutečně tak, pak se musím ptát, proč těm zkorumpovaným politikům pořád navrhujeme protikorupční opatření, která evidentně nejsou v jejich společném zájmu, a proto je nikdy nemohou brát vážně? Proč si myslíme, že právě teď je ta správná chvíle, kdy se nám konečně podaří přesvědčit politické strany, aby spáchaly sebevraždu? Proč se z nás stali přívrženci nikdy nekončícího pokroku v zavádění protikorupčních opatření?
Karel Marx kdysi napsal, že náboženství, tj. víra v boha, je opiem lidstva. Dnes lze bez nadsázky říci, že opiem Čechů je víra v protikorupční opatření.
