Jak uvažují, jak se o svůj svět zajímají, obávají či starají mladí lidé v Česku? Zjistit se to snaží iniciativa Svobodný listopad, kterou založili studenti Univerzity Karlovy. Nabídli veřejnosti průzkum "Generace svobody", který mapuje, co si myslí dospělí Češi narození po roce 1989. Data od 1007 respondentů ve věku 18 až 30 let pro iniciativu sbírala agentura Median letos od 15. do 30. srpna prostřednictvím on-line panelu. Výsledek? Nadějný, ale v několika bodech varující.
Často se říká, že mladá generace je nejdůležitější, že ona Česko změní, až ti staří, totalitou nakažení vymřou. Průzkum se sice soustřeďuje na lidi narozené "až po", nedá se však říci, že by nebyli zasaženi: vychovávali je nesvobodou infikovaní rodiče a žijí v prostředí, které vytvořili a drasticky ovlivňují politici - mastodonti, mnohdy bezprostředně spjatí s minulým režimem.
Jen jeden z deseti "polistopadových" je spokojen s českou politikou - pěkný výprask pro strany i vlády posledních patnácti let. Vyčteme odtud, pro koho se u nás politika soustruží - tahle země není pro mladé.
Otázkou je, jak se oni sami změní po třicítce, nakolik se stanou lhostejnými, s neutěšeným stavem srozuměnými, kolik těch schopnějších odejde. Průzkum mluví jasně: 45 procent tázaných je ochotno jít pracovat do zahraničí. Už to pro ně není "cizina". Čtvrtina se cítí být více obyvatelem světa než nějakého státu. Zdrcující většina bere možnost volně cestovat jako samozřejmost. A 36 procent by v klidu nechávalo obyvatele jiných zemí pracovat u nás. V tomhle se mladí liší, v tomhle se projevují mladě (ostatně připomeňme, že za bolševika utíkali na Západ hlavně mladí lidé).
Pro sedm z každých deseti respondentů pak platí: máme zůstat v EU. To číslo se mi zdá nízké, skoro třetina by chtěla co? Samostatný národní stát? My proti všem? Česko za zdí? Je to obraz vlivu nás, starších i starých - rodičů i politiků?
Čtyři pětiny (81 procent) mají za to, že se mají zúčastnit každých voleb. Dobré, ale k volbám v roce 2017 přišlo odhadem jen čtyřicet ze sta mladých. Pozitivní roli tu mohl sehrát Milion chvilek pro demokracii - nelhostejní studenti, kteří oživují zdejší dřímající občanskou společnost a oslovují nejen své vrstevníky, ale i mnohem starší kusy.
Skepse ke svobodě
Otázka zní, jak dlouho vydrží. Nepropadnou skepsi a lhostejnosti poté, co se svými návrhy neuspějí? Poté, co zapadnou do pracovního či rodinného "procesu"? Zatím to tak u iniciátorů Milionu nevyhlíží. Nezapomeňme však, že krátce po listopadu 1989 byla společnost také velmi excitovaná, plná zájmu o věci veřejné. Během pár let ale zájem opadl, zvítězil starý návyk "nestarat se", "nechat to na nich".
V poslední době v Česku i v jiných částech západního světa zaznamenáváme skepsi k demokracii, neochotu žít ve složitém systému, který vyžaduje osobní angažmá, vystavuje nás velkým nárokům, chce, abychom mysleli stejně intenzivně, jako konzumujeme. Nejde o "zklamání z demokracie", tou se ohánějí i politici vzhlížející k autoritářským režimům. Jde o "únavnost demokracie".
Všimněme si, jak málo lidí chodí k volbám (Senát a Evropský parlament to ukazují extrémně silně). Jako by ta jedna cesta vyžadovala nějakou oběť, jako by to bylo moc. I proto 81 procent mladých, kteří chtějí volit, zní nadějně, pokud jim to vydrží ještě dalších padesát let.
O únavě z demokracie či o jejím nepochopení i mezi mladými vypovídá, do jakých skupin jsou podle průzkumu rozděleni. Tak třeba "systémoví hackeři": nedůvěra v systém, v ústavní činitele, ale spokojenost s politickou situací u nás. Na první pohled nelogické. "Vyloučení skeptici": cítí nespokojenost s politickou situací, ale mají důvěru v ústavní činitele (kteří porušují demokratické zásady, vznášejí se nad ústavou). Naopak "proevropští liberálové" vykazují důvěru v systém a projevují nespokojenost s politickou situací, což má jasnou "demokratickou logiku". Podobně odpovídají "angažovaní světoobčané".
Jiné výsledky nepřekvapují - mladá generace cítí strach z klimatické změny, záleží jí na tom, v jakém světě bude žít. Celých 65 procent věří, že změna vlastního chování může přispět ke zlepšení stavu životního prostředí. Starší to znají od dětí z domova: "Nejez maso, nekupuj jogurt v plastu, ničíš planetu." (Ale letadlem pak junior klidně poletí.)
Fenomén informací: více než polovina mladých (58 procent) věří veřejnoprávním médiím a také čtyři z pěti (81 procent) dává pozor, z jakého zdroje pocházejí informace či kdo vlastní zdrojová média.Více než dvě pětiny (44 procent) vnímá jako zdroj informací nejen klasická média, ale i sociální sítě. To ovšem samo o sobě zas tak moc neříká - je to prostor, v němž se lze kromě dezinformací a hoaxů všeho druhu dostat i k informacím kvalitním, ověřeným.
"Chtěli jsme zjistit, jaká je naše generace doopravdy," řekla Kateřina Jeřábková, jedna z organizátorek Svobodného listopadu. Žádný průzkum na to neodpoví úplně, ale jakýsi obrys máme k dispozici. Vidíme, jak stát funguje či nefunguje, co mladé trápí, třeba obří potíže s vlastním bydlením (i s bydlením v nájmu, které je ve velkých městech brutální).
Z výzkumu bychom měli vnímat jedno silné varování: více než polovina mladých nedůvěřuje "systému". Lze to pochopit: jedna vláda za druhou, jedna strana za druhou po revoluci občany drsně zklamávaly, nejdříve rodiče mladých, pak i je samé. Systém máme v Česku demokratický, mladí naštěstí jiný nezažili. Nemusí tu však zůstat navěky.
