Samozřejmě že pořád budí vášně a ještě budou: Kvóty pro uprchlíky, které stanovila Evropská komise. Česko je mezi těmi, které kvóty neplní. A asi se to nezmění, protože vláda a veřejnost v naprosté shodě kvóty odmítají. Proč?
Jsou nespravedlivé, říkají mnozí (Češi): uprchlickou vlnu do Evropy přece pomohli rozšířit ti evropští politici, kteří ji svého času nedokázali zastavit. Takže by bylo správné, aby na ně Češi dopláceli. Nebo ne? Nejsou kvóty opravdu stejně zoufalé jako ti samotní uprchlíci, kterých se týkají? Jistě jsou. Ale jinak: pokud máme o spravedlnosti mluvit, nebylo by naopak logické přijmout tolik uprchlíků, kolik jsme jich sami "vyvezli"? Z bývalého Československa odešly statisíce lidí, neměli bychom zase stejný počet přijmout a učinit tak zadost logice dějinné rovnováhy?
Válečné i poválečné dějiny Česka i Slovenska jsou do jisté míry dějinami uprchlíků: odcházeli z vlasti až do pádu totality, do roku 1989 z touhy po spravedlnosti, nezávislosti i lepším životě. Ti poslední by byli z dnešního pohledu nazýváni ekonomickými uprchlíky; ale to nic nemění na tom, že nechtěli žít pod Husákovým stínem v zemi kontrolované sovětskými vojáky. Uprchlíků z českých zemí středoevropské dějiny vyprodukovaly opravdu hodně; jen po srpnové okupaci se odhaduje emigrace na více než sto tisíc. Přesná čísla neznáme a nikdy znát nebudeme: ale dejme tomu celkem čtvrt milionu; což je směšný zlomek proti počtům vystěhovalců, které jsme poslali do poválečného Německa v odsunových vlacích. To byly miliony. Soustavně jsme těmi uprchlíky krmili (především) sousední země, bohatě a po desetiletí; měnila se jen intenzita, a i když proud zeslábl, nevyschl úplně nikdy. Za ta desetiletí Češi zdomácněli v uprchlických táborech na druhé straně železné opony a využívali možností, které jim sousední vlády nabídly. Ti z československých uprchlíků, kteří prokázali, že byli politicky pronásledováni, například dostávali v takovém Rakousku azyl automaticky; byl to malý či velký příspěvek sousední země méně šťastným sousedům? Třeba takový rakouský politik Rudolf Kirschläger se o pomoc Čechům a Slovákům zasazoval upřímně a silně; příliš o tom dodnes v Česku nevíme, není to škoda? A označili bychom dnes bývalého prezidenta Kirschlägera tím trapným a hanlivým slovem "vítač", nebo když se vítají uprchlí Češi, tak na tom nic trapného a hanlivého není?
Možná takové příklady, jako je ten Kirschlägerův, nejsou vůbec špatné; pomoci vlastním lidem si totiž člověk všimne spíš než pomoci vzdáleným a cizím. Ale ti vlastní i cizí se ocitali v jeden okamžik na stejné lodi - byli uprchlíky. A pak záleží jen na tom, zda někdo z mocných řekne Ano. Nebo Ne, existuje zde bezpečnostní riziko. Ale i ten, kdo argumentuje riziky, má zase pravdu: To riziko opravdu existuje, dnes stejně jako tehdy: i v československé uprchlické vlně byli nebezpeční lidé, kterým čistý trestní rejstřík nic neříkal, dokonce takový agent Pavel Minařík, který kreslil plány na uložení bomb v mnichovské redakci Svobodné Evropy, se na Západ dostal s uprchlickou vlnou. Atentát se nakonec odehrál, ale už ne v režii Minaříka; nicméně pro všechny Čechy, kteří tak hledí na bezpečnost a spravedlnost, je jistě zajímavé, že Minařík za to u nás nikdy nebyl soudem potrestán. Nebo to je také součást českého pohledu na spravedlnost?
Nebezpečí plynoucí z československé emigrace na Západ bylo dvojí. I samotní uprchlíci se totiž stávali objekty zájmu tajné policie z Prahy, takže už to, že žili v sousedství, mohlo být pro místní starousedlíky rizikem: vzpomeňme na podivný (zřejmě nakonec "jen" zastrašující) atentát na exilového politika Jiřího Pelikána, který se odehrál v Římě. Ale o co hůř: existovaly plány na únosy či likvidaci československých uprchlíků, o kterých českoslovenští komunisté jednali s Organizací pro osvobození Palestiny. To vše víme dnes, ale tušit se to při znalostech komunistického systému mohlo i tehdy: jak by to tedy vypadalo, kdyby západoevropské státy uprchlíky začaly bez výjimky vracet zpět do Československa? Neměli bychom tu totalitní režim doteď?
Česko je mezi zeměmi, které kvóty pro přijímání uprchlíků neplní. Je tam také Polsko či Maďarsko. Z obou zemí odešly v totalitní éře statisíce uprchlíků: jen z Maďarska po potlačení Maďarského povstání v roce 1956 odešlo kolem 300 tisíc lidí prakticky naráz. Česko se nyní dobrovolně nabídlo část uprchlíků přijmout, na základě povinných kvót od Evropské komise má přijmout další. Ale jsou to dohromady jen tisíce, je to moc či málo proti statisícům uprchlých Čechů a milionům odsunutých Němců? Co třeba kdyby ty kvóty nařizovaly, aby Češi v budoucích padesáti letech přijali tolik uprchlíků, kolik jich v minulých padesáti letech jejich země vyprodukovala?
Jistě, kvóty jsou hloupé, protože nařizují milosrdenství, a to se nařídit nedá. Buď milosrdní jste, nebo nejste. Jste velkorysí, nebo nejste, ale svým způsobem máte právo na obojí; můžete si vybrat, bránit se, i soudit. Tedy dnes. Když v Německu ubytovávali odsunuté Němce, americká armáda milosrdenství leckdy (nemilosrdně) vynucovala: prostě je ubytovali k těm, kteří měli místo. Řeknete, že si to jako Němci tehdy zasloužili, mnozí možná ano, ale mnozí bezpochyby ne. Ani ti domácí, ani ti odsunutí.
Češi mají právo kvóty odmítat, odmítat uprchlíky, nechtít je. Ale neměli by falešně argumentovat, že kvóty nejsou spravedlivé nebo že uprchlíci k nám stejně nechtějí, a proto je (ehm, tedy zřejmě v jejich vlastním zájmu) preventivně odmítáme. Mohou také namítnout, že uprchlíci tady a teď jsou přece jiní než uprchlíci tehdy. Jsou. Ale nemá to co dělat s milosrdenstvím, které nám chce "Evropa" vnutit, nebo s nesmyslností a nespravedlností kvót. Má to možná co dělat s tím, jestli cítíme někde nějaký dluh, který bychom (ne)měli (alespoň zčásti) nějak splatit. To není nic proti nám Čechům; možná totiž o plné výši toho dluhu ani nevíme, nebo nám o něm nikdo neřekl (naše politická reprezentace tedy určitě ne). Jsme jen v situaci, do které se prostě občas dlužníci dostávají; Češi zřejmě nejsou výjimkou.
