Nacisté vyhladili obec Lidice právě před třiasedmdesáti lety (10. června 1942) a komunisté si z ní udělali nedotknutelný pomník ne nepodobný ghettu. Dva letci britského Královského vojenského letectva RAF - lidičtí rodáci Josef Horák s Josefem Stříbrným, jimž vyvraždili rodiny - se tak do rodné obce nesměli po válce vrátit a později je vyhodili i z armády. I to jsou v roce 2015 nepříliš známé osudy lidí z vyvražděné obce.
Lidická, ale i ležácká tragédie (24. června 1942) vyvolává dodnes znepokojivé a bolestné otázky, o nichž přeživší hovoří jen velmi neradi.
Nemluví se například o německých dětech, které byly do Lidic po válce převezeny - v rámci pátrání po těch lidických - omylem. Sotva se tedy v novém prostředí adaptovaly, začaly mluvit česky a na chybu se až po dvou letech (!) přišlo, byly vráceny zpět německým rodičům.
Fakta o tragédii
V letech 1945 až 1947 se podařilo ze 105 lidických dětí najít jen 17. Přežily pouze ty, které nacisté uznali jako rasově vhodné k převýchově německými rodinami. Ostatní byly otráveny výfukovými zplodinami nákladních automobilů.
Ze 196 lidických žen odeslaných do koncentračního tábora jich bylo zavražděno či umučeno 53.
173 mužů starších patnácti let bylo na v Lidicích 10. června 1942 zastřeleno. Dalších 26 popraveno 16. června.
Se stejnou brutalitou byly 24. června vyhlazeny Ležáky kvůli podpoře československých parašutistů: 33 žen a mužů nacisté popravili, 11 dětí zplynovali.
Podle krevní zkoušky se například zjistilo, že Zdeněk Petřík není Zdeňkem Petříkem, synem popraveného lidického učitele. Takže ho zklamaná lidická matka odmítla a malého Zdeňka vychovávali její rodiče, protože ho měli rádi. Nikdo ale nevěděl, "co je ten Petřík zač". Sociálně vykořeněný Zdeněk Petřík psal tudíž po pádu komunistického režimu německému kancléři Helmutu Kohlovi, že je obětí války a neví, zda je Němec, Polák, Čech... anebo kdo vlastně. Když pak našli v Kladně v teplovodní šachtě tělo bezdomovce, přišlo se na to, že jde o zmizelého Zdeňka Petříka, který po celý život pátral, kým je.
Na popravu šli hrdě a tiše...
A výčet stále rozjitřených křivd, o nichž se lidičtí zmiňují jen pokradmu, pokračuje: například Anna Nešporová se až do smrti nesmířila s tím, že její dcera Věnceslava, kterou porodila těsně po vyhlazení Lidic (proto také nacisté nastávající matku ušetřili, avšak dítě jí odejmuli), se po válce nevrátila, takže měla pro dceru až do smrti připravený pokoj. Stále věřila a cítila, že někde žije: "Vždyť kdo by ublížil nevinnému dítěti. Někde ji určitě najdou. Někde se vynoří."
A vyloučené to úplně nebylo. Po vyvraždění Lidic se šest dětí narodilo jako pohrobci, z nichž se našly dvě - už adoptované - v českých rodinách. Zbývající byly po narození přejmenovány, dostaly německá příjmení. Existují sice záznamy o tom, že zemřely... jenomže v prostředí, kde pracovaly české zdravotní sestry. A ty mohly podle historiků dokumenty o úmrtí lidických dětí zfalšovat, aby je zachránily. Úvahy, zda někde žije dcera Anny Nešporové anebo další lidické děti, je stále těžké rozvíjet, aniž by nebyli zraňováni ti, co vraždění přežili. Syn Anny Nešporové Antonín přesto věří, "že jeho sestra Věnuška někde žije". 19. června jí mělo být 73 let.
Historik Eduard Stehlík se tudíž ptá: "Co bylo větším hrdinstvím? Být popraven v Lidicích u zdi v zahradě Horákova statku (gestapo ve zprávě o akci informovalo: 'Šli hrdě a tiše, nedošlo k žádným slabošským scénám', pozn. red.), anebo byly většími hrdinkami ženy, které se do Lidic vrátily po válce... a které musely žít dál?" Některé - ty mladší - měly ještě šanci založit rodinu, ale ty, jimž bylo přes čtyřicet (a bylo jich hodně), zůstaly už samy. A samota byla možná to nejhorší, co je mohlo po válce potkat. A jen jednou ročně, v den vyhlazení obce, se staly objektem národního uctívání.
Lidické ženy zůstaly v ghettu
"Lidické ženy" se tak po válce staly pro režim "symbolem hrdinství a ctnosti". Komunisté si z nich udělali živý pomník, aniž by někoho zajímalo, jestli si to ony samy přejí a co si o tom myslí. Od těchto žen se tak ani neočekával normální život, natož aby si třeba do svého státem postaveného domku nastěhovaly milého. A že v této kultovní atmosféře založily přece jen ty mladší fungující rodiny a vychovaly děti, je malým zázrakem. Tlak okolí byl dokonce natolik neúnosný, že některé ženy odmítly v Lidicích žít a odstěhovaly se jinam. Nemohly ten režimem sešněrovaný život zvládnout, takže svůj - na tu dobu skvělý - domek, k němuž si nemohly nic přistavět ani ho podle svého omítnout jinou barvou, raději pronajímaly, anebo rovnou prodaly. Velkoryse obnovené Lidice se tak stále více podobaly spíš ghettu.
Ghettu, kde nebylo místo pro Josefa Horáka a Josefa Stříbrného - letce RAF. Někteří přeživší jim - ovlivněni bolestí ze ztráty blízkých - dávali paradoxně za vinu, že jejich boj proti nacismu vedl k vyhlazení obce. Po vyhazovu z armády, v níž neměli tito letci jako "zápaďáci" místo, Horák emigroval do Británie. Avšak Stříbrný - jeden z nejlepších válečných navigátorů RAF - propadl alkoholu a upil se k smrti. Podařilo se - komunistický režim je na desetiletí (tak jako tisíce dalších "zápaďáků") vymazal. Pro některé z lidických je nicméně "téma Horák a Stříbrný" stále živé a bolestné, letcům neodpustili dodnes.
Při pátrání po osudech obětí lidické, ale i ležácké tragédie brzy pochopíte, že zde není místo pro odsudky, nýbrž jen pochopení. "Snad tyhle rány přebolí, až odejdou všichni pamětníci," řekl mi před časem Václav Zelenka, přeživší lidické "dítě".
Šance na přežití: Modré oči a blond vlasy
Největší životní potupu ovšem Václav Zelenka zažil, když politici po pádu totality zrušili obci příspěvky, které stát dával na údržbu pietního území a muzea, takže začaly pustnout. “Označili nás všechny šmahem za komunisty a basta,” vzpomíná Zelenka. Pomohl až tehdejší ministr kultury Pavel Dostál se vznikem příspěvkové organizace Památník Lidice. Vlastně tím světově proslulou památku na nacistické běsnění zachránil.
Poválečný osud Lidic je totožný s vyhlazenými Ležáky. Ty byly vyvražděny 24. června 1942 kvůli ukrývání vysílačky Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na Heydricha, kde přežily jen sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy, které poslali na převýchovu do německých rodin. Jejich velmi komplikované sourozenecké vztahy to poznamenalo dodnes.
Starostka Lidic Veronika Kellerová, vnouče lidické ženy, přiznává: "Stále si říkáme, že nás - poválečné generace - se ta tragédie nijak nedotkla, ale možná si neuvědomujeme, jak hluboce to zasáhlo i nás. Syn Vaška Zelenky Michal má dva kluky. A ten Michal se mi jednou svěřil: 'Já už asi blázním anebo jsem nějak postižený, ale občas si říkám, že ti mí kluci by tehdy přežili - jsou modroocí a blonďatí.' A já si v tu chvíli uvědomila, že když byl můj syn Marek malý, tak mě napadaly stejné myšlenky: modrooký a blonďatý... přežil by."
V Lidicích žije dosud třináct tehdejších dětí a tři ženy, které vraždění nacistů přežily. A v jejich vyprávění je tolik optimismu, síly a moudrosti, s nimiž se jinde nesetkáte. Možná i proto jsou Lidice jedním z celosvětově nejvyhledávanějších hesel na internetu.
