Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
19. 7. 2017 13:00

Lidovci se bojí do lesa. Nenašli odvahu riskovat, vzdali koalici, české vyplašenky

Na LIDOSTAN bylo neotřelé, že strana vládní vytvořila koalici se stranou v opozici. Mohlo to lákat lidi, kteří říkají: "Nemám koho volit."
Pavel Bělobrádek poprvé ve své straně prohrál; bohužel to byla velmi důležitá prohra, která lidovce uvězní v marginalitě.
Pavel Bělobrádek poprvé ve své straně prohrál; bohužel to byla velmi důležitá prohra, která lidovce uvězní v marginalitě. | Foto: Jan Langer

V úterý večer skončila původně nadějná koalice LIDOSTAN (KDU-ČSL a Starostové). Lidovci se lekli volebních průzkumů, které jeden za druhým vycházely pod deset procent nutných pro vstup do sněmovny, a odvážný projekt radši po dvou měsících odpískali. Co k tomu dodat?

První poznámka: lidovci jsou lidovci a zachovali se jako lidovci. Nepřekročili svůj stín ani náhodou, jedou ve starých, jistých kolejích.

Druhá poznámka: předseda Pavel Bělobrádek poprvé prohrál, a tvrdě; on se snažil koalici do poslední chvíle udržet a budiž mu to ke cti. Strana však není babišovská, rozhoduje demokraticky a Bělobrádek byl převálcován.

Další poznámky: u lidovců převládl strach. Ten je poslední dobou v tuzemské společnosti silně motivační, negativně motivační. Širší vedení KDU-ČSL jednalo ze strachu, leklo se, že průzkumy, které často ani lidovce se Starosty nespojovaly, vycházejí špatně, a raději to zabalilo.

Letos v únoru odpověděl Bělobrádek na otázku, zda se nebojí hranice deseti procent, krátce: "Kdo se bojí, nesmí do lesa." On sám se zřejmě sice nebál, ale lidovečtí sýčkové (sýček žije v otevřené krajině, na polích nebo loukách, na okrajích listnatých lesů i ve vesnicích a městech, nikoli v lese) vyvolali předem poraženeckou atmosféru.

Jeden z kritiků koalice, tedy jeden z těch, kteří se báli příliš vysoké desetiprocentní hranice, byl Jiří Čunek, politik, který rád vystupuje jako chlapák, z mladých mužů by chtěl dělat chlapy (podle své představy mužnosti, tedy nahnat je na vojnu s krumpáčem), ale skutečné chlapství, bojovnost v sobě nemá. Koalice se bál a torpédoval ji.

LIDOSTAN byl jistě rizikem, něčím novým, nevyzkoušeným, odvážným. Odvaha k riziku je však přesně to, co většina českých politiků naprosto postrádá. Nezapomeňme, tady by byli politici neriskovali "za nás", ale jen za sebe a za Starosty, kteří s rizikem počítali.

Odvaha? Co to je jako?

Zdá se, že v Česku husité před šesti sty lety vymřeli, od té doby se občas objeví kurážný jedinec, malé skupinky či skupiny, ale odvaha se jako atribut k Česku neváže. Jsme ze všeho vyplašení, takové evropské vyplašenky (viz kupříkladu až zbabělý přístup k uprchlické krizi, který ostatně lidovci kopírovali).

Typický byl jeden tweet, který konec LIDOSTAN komentoval: "Lepší ostuda pár týdnů, než čtyři roky mimo parlament, že?" (Nevím, jestli nebyl míněn ironicky.) To je velmi přesné, radši ostudu, než něco risknout. Takhle mnoho lidí uvažovalo za komunistů a to myšlení kontinuálně pokračuje dodnes. Odvaha? Co to je jako?

Strach s sebou často nese neschopnost něco dělat. Lidovci, hlavní síla koalice, skoro nic nedělali. Pokud chcete rozjet nové uskupení, musíte divoce tvořit, chrlit nápady. Oni si nechali natočit pár propagačních videí připomínajících Rychlé šípy (poněkud out) a dokonce dali dohromady jednu "akci": Petr Gazdík stanoval s Pavlem Bělobrádkem na karlovarském filmovém festivalu. Toť vše.

Kromě toho jsme týden co týden četli nějaký průzkum veřejného mínění (jako by je sociologové chtěli nakopnout, donutit k aktivitě), kde koalice nedosáhla na deset procent. Ta dvojka si nedokázala ani objednat nějaký na sebe zaměřený průzkum s logicky položenými otázkami, který by jim pomohl, nic.

Neschopnost něco dělat byl hlavní problém. Lidovci si zvykli, že jsou ve vládě "jazýčkem na vahách" (strašný obraz), že jim stačí, když se občas zachovají slušně, a už jen to jim udržuje preference okolo sedmi osmi procent, na což si rychle zvykli. Jakási levná, nenáročná jistota.

Koalice na volnoběh

Chyběl motor, drajv, chuť vyhrát, touha něco předat, nabídnout. Proto lidovečtí kazisvěti tak snadno po dvou měsících tápání vyhráli. Bělobrádek verdikt širšího vedení strany vysvětlil takto: "Usnesení bylo vedeno zodpovědností za volební výsledek a zejména povolební vývoj v ČR. Nechceme riskovat, aby tady mohla být vláda jedné strany."

Můj bože! Přesně stejně argumentoval, když dávali s Gazdíkem do kupy koalici! Ono se prostě dá říct naprosto cokoliv, Trump v tom není sám. Realita? Opak. Pokud voliči nebudou mít v nabídce subjekt, který by považovali za sílu, naději, buď k volbám nepůjdou, nebo to hodí Babišovi. Nezapomeňme, že český volič k smrti rád trestá.

Bělobrádek ještě přidal: "Je tady mediálně popíráno, že bychom se do sněmovny dostali. Myslíme, že tohle (konec koalice, pozn. red.) je sázka na jistotu." Zní to strašně, ta sázka na jistotu nevýznamné, marginální strany bez odvahy. Lidovci bez jakéhokoli náznaku boje vypověděli podepsanou, velkou většinou odsouhlasenou smlouvu. Kdo by jim měl věřit?

Navíc ta "sázka na jistotu" silně připomíná lidovecké heslo "Být při tom", tedy za každou cenu se účastnit na vládě. Ostatně sedět v ní s ANO, proti kterému se tak často vymezují, tuto zásadu jen potvrzuje.

Na LIDOSTAN bylo neotřelé to, že strana vládní chtěla jít do voleb v rovnocenné koalici se stranou v opozici. V tomto typu spolupráce byl projekt výjimečný, mohl nalákat lidi, kteří u nás říkají: "Nemám koho volit." Míněno tak, že jsou tu jinak jen staré, profláklé partaje, které si zadaly s kmotry, a jedna nová, hnutí jednoho muže, který by tak rád co nejvíc osekal českou demokracii, tu žvanírnu.

Ona "sázka na jistotu" pro mnohé zavání možností, že se lidovci nakonec spojí s Babišem (a ano, mohli by ho ve vládě korigovat, tlumit, ale pořád by to byla známá, dobrá, česká zrada na voličích). Teď si mohou na billboardy napsat: Volte vyplašenky! Volíte tím naši jistotu!

 

Právě se děje

Další zprávy