Stačí, aby učitelka v mateřské školce pleskla přes zadek dítě, které ji něčím rozzlobilo. Celý národ ještě ten den večer objeví doma ve skříni soudcovský talár a jmenovací dekret k Ústavnímu soudu se specializací na lidská práva.

Všechno je jasné. Učitelka si dovolila příliš, k dítěti je potřeba mít citlivý přístup. Vnímat jeho potřeby, komunikovat s ním. Že se chovalo divoce a bylo těžce zvladatelné? Ale jděte! Musíme respektovat jeho svět a jeho práva, postupovat citlivě.

Nic proti těmto debatám, jsou v pořádku. A je dobře, když společnost cítí, že nad slabšími má alespoň v základních právech držet ochrannou ruku a jejich práva bránit. Koneckonců to je věc, která umožňuje přidávat ke slovu společnost přívlastek "civilizovaná".

U roztomilých dětských obličejů se naše bojovnost za lidská práva probouzí snadno.

Lidé s mentálním postižením obvykle podle našich měřítek roztomilí nejsou. Třeba to s tím nesouvisí, ale v jejich případě naše zapálení pro obhajobu lidských práv nefunguje.

Přitom příběhy ze školky a ze sociálních ústavů mají často totožný děj. On je divoký, on je nezvladatelný, on by třeba ostatním mohl ublížit. Tak musíme... ve školce plesknout přes zadek... v ústavu zavřít do klece.#reklama

Ve školce jsme proti přísné učitelce, v ústavu ale najednou přikyvujeme personálu. Ano, není jiná cesta... Není to tak jednoznačné, přece nechcete, aby ti lidé museli být pod vlivem prášků... a zajistit více pracovníků a individuální přístup je přeci tak drahé.

Za mentálně postižené se nám nějak bojovat nechce. Přitom jich v ústavech musí žít tisíce. Jedno okresní město. Mají smůlu, že nejsou v našich očích hezcí. Jinak je ten jejich svět leckdy stejný; jako ve školce - dětský.

Při slovech, že zavírání do klecí není zas tak špatné, když individuální přístup je tak drahý, mrazí. Zní totiž ve společnosti, která si vůbec nežije špatně. A když léčí své nemoci a úrazy (ne "ty jejich", duševní), nijak na sobě nešetří. Klec nebo citlivější péče? Amputace nebo raději operace těžce poraněné nohy? Děsivé je, že odpovědi na obě otázky máme už rozhodnuté.

Cesta od lidských práv přes mateřskou školku k uzenému bůčku pomalu končí.

U roztomilých dětí za základní práva bojujeme, u mentálně postižených jsme lhostejní. Za léčbu svých zdravotních neduhů si raději připlatíme, v sociálních ústavech nic nenamítáme proti levnější kleci.

Šetřit tady chce společnost, která si při nákupu dvaceti deka uzeného bůčku na otázku prodavače "Je to pětadvacet, nevadí?" zvykla odpovídat: "To můžete nechat." Nežijeme si špatně, když si takovou odpověď můžeme automaticky dovolit. Vyšší cena u pultu nevadí, v ústavech ano.

Kdybychom alespoň někdy byli k lidem v ústavech a jejich právům tak velkorysí, jako k tomu uzenému bůčku...