"Najednou mi došlo, že ten malý hrášek, krásný a modrý, je Země. Zvedl jsem palec, zavřel jedno oko a palec mi vymazal planetu Zemi. Necítil jsem se jako obr. Cítil jsem se velmi, velmi malý." Citujeme slova Neila Armstronga, která pronesl při pohledu z Měsíce na Zemi vzdálenou 384 tisíc kilometrů. Americký astronaut přesně vystihl, co zažíváme v momentech úžasu. Sami sebe najednou vnímáme jako malé a nevýznamné součásti něčeho mnohem většího.
Nemusíme kvůli tomu ani cestovat vesmírem. Stačí nám pohled na fascinující přírodní scenérii, úžasný kulturní zážitek nebo třeba procházka ve virtuální realitě. Mnoho lidí věří a doufá, že přesně takové momenty se jim budou odehrávat před očima při rekapitulaci života. Tyhle zážitky - pevně vryté do paměti - mají ale svou hodnotu už mnohem dřív. Dělají své nositele lepšími hned. Ukazuje se, že když žasneme, jsme například štědřejší.
Fascinovaní
Efekt to je tak silný, že jej vědci byli schopni i změřit. Tým badatelů z University of California vedený Paulem Piffem provedl experiment, v jehož rámci třetině účastníků pustil pětiminutový klip ze série BBC Planeta Země, složený z úchvatných záběrů hor, plání, lesů a kaňonů. Druhá třetina lidí shlédla vtipné video hrajících si zvířat. A té třetí pustili neutrálně laděné kutilské záběry.
Následně hráli všichni hru, v níž dostali deset loterijních losů, o něž se mohli (ale nemuseli) podělit s ostatními. Čím "menší" se lidé v důsledku úžasu cítili, tím štědřejší pak byli.
Podobný experiment provedli vědci také v přirozenějším prostředí, když vzali skupinu studentů na procházku hájem blahovičníků australských, stromů, jež dorůstají až do výšky 65 metrů. Průvodce přitom jakoby náhodou upustil tužku a sledoval, zda mu ji studenti podají. Ti, kdo se procházeli pod majestátními stromy, byli daleko ochotnější, než lidé ve skupině, již vědci vzali na výlet mezi sice vysoké, ale mnohem méně impozantní budovy ve městě.
Podobné emotivní momenty podle badatelů rovněž podporují kreativitu. Příkladně to ilustruje studie Alice Chirico a jejích kolegů z Katolické univerzity Nejsvětějšího srdce Páně v italském Miláně, která byla zveřejněna v roce 2018. Účastníci, kteří se procházeli lesem ve virtuální realitě, dosáhli v testech originálního myšlení vyšších výsledků než ti, kdo si prohlíželi všednější video se slepicemi v trávě.
Chvála úžasu
Úžas ale neprobouzí jen štědrost nebo kreativitu, má obecně pozitivní vliv na celkové psychické zdraví. Výzkumníky z University of California zajímalo, zda má sílu tlumit deprese a úzkosti. Aby našli odpověď, vzali na několikadenní raftový výlet skupinu vojenských veteránů a dětí ze znevýhodněného prostředí. Všichni tedy byli v životě vystaveni velké míře stresu, jehož úroveň vědci zkoumali před výletem i po něm.
Během každého dne na vodě si účastníci zapisovali své pocity. Asi už nepřekvapí, když prozradíme, že pro většinu byl výlet příjemným zážitkem, tím největším prediktorem zlepšení psychického stavu se ale jednoznačně opět stal úžas. Pocit nicotnosti, který nás spolu s ním přepadá, vede k tomu, že se cítíme více spjatí s ostatními lidmi a potlačujeme svou individualitu.
V jednom ze svých experimentů to doložili třeba psychologové Dacher Keltner z University of California a Michelle Shiotaová z Arizonské státní univerzity. V muzeu nechali nějakou dobu hledět skupinu lidí na obří kostru Tyrranosaura Rex. Jak potom Keltner napsal, zatímco lidé v kontrolní skupině, která nad ničím nežasla, se následně definovali z hlediska odlišných vlastností a preferencí, tedy v duchu individualismu, lidé pociťující úžas naopak vyjmenovávali vlastnosti, které sdíleli s ostatními. Jinak řečeno, úžas v nich vzbuzoval větší pocit sounáležitosti.
Ačkoli tedy může "vánoční poselství" českého prezidenta sugerovat něco jiného, věda opakovaně potvrzuje, že nic tak lidem nepomůže stát se většími, jako když si připadají malí.
