Proběhla měsíc poté, co federální soud uzákonil takzvané manželství pro všechny napříč celými Spojenými státy. Tedy i pro mého bratra a jeho manžela, mého švagra.
Mimochodem, v New Yorku, kde se brali, bylo manželství pro stejnopohlavní páry legalizované už o čtyři roky dříve.
Na to, až se i čeští politici konečně proberou a začnou se vážně bavit o plnohodnotném manželství pro gaye a lesby a hlavně ho konečně schválí, čekám minimálně od té doby. Spíše déle. A upřímně jsem si myslela, že z prvního kroku - tedy posunutí návrhu novely alespoň do výborů - budu mít větší radost. Vzhledem k tomu, co zaznělo ve sněmovně, jsem ale spíše v ještě větší deziluzi. A upřímně se bojím, co uslyším ohledně srpnového festivalu Pride a v dalším sněmovním kolečku na podzim.
Když pominu naprosto bizarní výroky typu, že nikdo nebrání gayům, aby si vzali za manželku ženu, nebo že na jihu Čech se hovězímu říká hovězí, který mě asi i kvůli mým rodným jižním Čechám rozčiluje svou nesmyslností ještě víc než jiné, je pro mě šokující, jak moc se politici bojí svazek dvou lidí, kteří se chtějí vzít, nazývat manželstvím a jak moc často i ze strany navrhujících poslanců zaznívá slovo kompromis. Kompromis jsme tu schválili už před 17 lety, a nestačí. Je na čase dospět, posunout se dopředu a taky na Západ.
Manželství a partnerství nejsou to samé, jsou to dvě odlišné věci. Ať mu říkáme registrované, nebo neříkáme, jak je jeden z návrhů. Liší se právy i povinnostmi, ale i sémantikou, jen pro mě jinak než pro mnohé poslance. Já ve slově manželství nevidím muže a ženu. Vidím tam dva rovnocenné lidi, kteří se mají rádi, chtějí spolu strávit život a chtějí to mít jako svazek státem nebo církví posvěcený. Jazyk se vyvíjí, významy slov také.
Pokud souhlasíme s tím, aby měli lidé bez ohledu na sexuální orientaci stejná práva a stejné postavení, což doufám, že je snad základ demokratické společnosti - tedy i té naší, pak přece nemá smysl schvalovat stejnou věc, a říkat jí jinak v případě homosexuálů a jinak v případě heterosexuálů. Tím jen prohlubujeme jakýsi "status jinakosti" LGBTQ, který je u nás bohužel stále patrný. De facto navíc lidi nutíme k tomu, aby měli někde uvedenou sexuální orientaci, nebo ji naopak tajili - třeba na občanském průkazu v kolonce rodinný stav, pokud pro ně nebudou platit slova ženatý a vdaná.
Když si šel známý nedávno žádat o novou občanku, zeptali se ho, jestli stále platí, že je svobodný. Odpověděl, že ne, že je už nějakou dobu ženatý. Vzhledem k tomu, že svatba byla v zahraničí, tak nebyla v systému, což chtěla úřednice rovnou napravit. Tedy do okamžiku, než zjistila, že jde o manželství muže s mužem. Upozornila ho, že není ženatý, ale že je registrovaný, a že to tedy tak zadá i na jeho průkaz. To známý odmítl s tím, že nemá registrovaného partnera, ale manžela, a byla by to tedy lež. Po chvíli zmatků a nejistoty se dohodli, že kolonku na občance nechají raději prázdnou a nebudou se tím dál zabývat.
Když mu doklad ta samá úřednice později předávala, varovala ho, že v systému není udaný jeho pravý rodinný status a odmítnutí registrovaného partnerství je nesrovnalost, kterou budou muset řešit. Výsledkem může být zneplatnění občanského průkazu. Pravda mu ovšem nešla nahlásit.
Jsou to i zdánlivé maličkosti, jako je tahle historka, které musí stejnopohlavní páry v Česku řešit na denní bázi. To, že nemůžou osvojit děti svých partnerů, natož společně adoptovat děti - jakkoliv je jejich vztah stabilní a jejich zázemí zajištěné, je další věc. Jsme stát, kde se většina dětí v posledních letech rodí mimo manželství. Kde je každé druhé manželství rozvedené, kde tisíce a tisíce dětí vyrůstají jen s jedním z rodičů nebo s prarodiči. A přesto stále argumentujeme tím, že manželství muže a ženy je základ rodiny. Nesmyslně. Je to svazek dvou lidí, co se chtějí vzít. A rodina vzniká i bez manželství - jako třeba ta moje, kdy s partnerem vychováváme dceru, aniž bychom měli svatbu, a nepřipadáme si o nic méně rodiči než naši známí, kteří se vzali.
To, že řada mých přátel, kteří žijí v trvalých stejnopohlavních partnerstvích nebo manželstvích, žije mimo Česko, není asi úplně náhoda. Hledali otevřenější společnost a našli ji. Přála bych si, aby měli stejné možnosti i v Česku, aby se mohli vzít stejně jako heterosexuální páry, kdy a kde chtějí. Aby mohli vychovávat a adoptovat děti bez předsudků a bez okolní hysterie. Dobrého rodiče, ať už biologického, nevlastního, nebo adoptivního, přece nedělá to, jestli má rád muže, nebo ženy. Ale to, jak a k čemu děti vede a jak dobré a tolerantní lidi se z nich snaží vychovat.
