Než jsem začala psát tento text, přečetla jsem si, že tenistka Petra Kvitová oznámila přesně na přelomu starého a nového roku těhotenství. "Fakt? Tak gratulujeme," reagoval můj partner nadšeně. Záhy ale dodal, že to zřejmě znamená konec její sportovní kariéry. Snažila jsem se argumentovat příkladem Barbory Strýcové, která chtěla s narozením syna také ukončit kariéru, ale po letech se vrátila na kurty a vyhrála Wimbledon. Jenže pak stejně skončila nadobro.
Některé věci v postavení žen jako matek se zkrátka mění pomaleji, než bychom si možná přáli. Pro ženy mateřství stále velmi často znamená kariérní stopku nebo přinejmenším brzdu. Není divu, že některé z nás zvažují, mají-li všechno, co to s sebou v naší společnosti přináší, vůbec zapotřebí jen kvůli společenským očekáváním. Kanadská spisovatelka Sheila Heti věnovala těmto úvahám knihu přímočaře nazvanou Mateřství, kterou v českém překladu Anny Kudrnové nedávno publikovalo nakladatelství Take Take Take. Někteří kritici ji označují za autofikci, jak se říká spojení autobiografie s postupy umělecké literatury.
V próze zaznamenala těžký myšlenkový zápas, který se s dobrovolnou bezdětností pojí. Na rozhodnutí, zda mít, či nemít potomky, je děsivá jeho časová omezenost. Žena se, mnohem definitivněji než muž, musí rozhodnout do určité a předem přesně neznámé doby, jak naloží s vajíčky, jejichž zásoba se každý měsíc tenčí. "Ženám vždycky tikají hodiny. Zato muži evidentně žijí ve sféře bezčasí. V mužské dimenzi není čas - jen prostor," píše Sheila Heti.
V knize prozkoumává právě životní etapu pár let před čtyřicítkou, kdy je tikot téměř ohlušující. Hrdince příběhu se v tu dobu zdá, že děti jsou všude, že "v tuhle chvíli padají jako noční kroupy". Uvažuje také nad tím, proč mužům i dalším ženám tolik záleží na tom, aby ženy využily své dělohy, jak příroda káže. "Na ženě, kterou nezaměstnávají děti, je něco děsivého. Působí dojmem, jako by neměla co dělat. Čemu se bude věnovat místo dětí? Jaké problémy nadělá?" ptá se.
Dobrovolná bezdětnost není nový trend
Možná i proto mívají jak politici, tak jednotlivci v různých zemích chuť omezovat reprodukční práva žen a přístup k interrupcím, jak se to poslední roky stalo v Polsku, USA a částečně i v Maďarsku, kde si ženy od podzimu 2022 před přerušením těhotenství musí poslechnout tlukot srdce plodu. Často také slýcháme žehrání politiků a političek, že ženy rodí málo, a kárání lékařek a lékařů, že rodí pozdě. Toto poučování je navíc vždycky možné zaobalit do starosti o zdraví žen, dětí či státního rozpočtu.
Vyřešit důchodovou reformu penalizací bezdětných napadlo už v roce 2016 tehdejší ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou z ČSSD, kdy navrhla, že by lidé bez potomků měli platit vyšší odvody, protože sami žádné daňové poplatníky nezplodili. Ještě dál úvahy dotáhl současný ministr téhož resortu Marian Jurečka z KDU-ČSL, podle nějž by "rodičům měla k důstojné penzi stačit výchova dětí, kdežto bezdětní si budou muset na důchod výrazněji spořit". Takové uvažování je, ještě k tomu vprostřed klimatické krize, zarážející.
Přitom bezdětnost není žádným novým rozmarem, jak opakovaně upozorňuje socioložka Hana Hašková, která se tímto fenoménem zabývá. Začátkem 20. století bylo běžné, že děti neměla až pětina žen. Za vychýlený považuje spíše stav během normalizace, kdy nemělo děti pouze pět procent lidí, a tedy pravděpodobně pouze ti, kteří skutečně nemohli. A tak se zdá, že teprve nyní, kdy má být mezi současnými třicátnicemi bez dětí každá šestá a mezi vysokoškolačkami dokonce každá třetí žena, se vracíme k normálu a "doháníme Západ".
Bezdětní lidé nám přesto připadají podezřelí - možná proto, že odolávají živočišnému pudu rozmnožit se. Navíc žena bez dětí bude vždy podezřelejší než muž bez dětí. On je nezávislý světoběžník a věčný mladík, ale ona je zhrzená kariéristka, případně ji nikdo nechtěl nebo zkrátka propásla svou šanci a teď toho lituje. A jak trefně poznamenává Sheila Heti, nedej bože, aby dobrovolně bezdětná žena neměla nějaký jiný plán, co si počít se svým životem. Pokud nechce děti, musí mít v záloze něco jiného, čím zásadně obohatí svět.
Obdiv k matkám? Spíš nenávist k ženám
Přesto se spisovatelka ve svých úvahách sama stává obětí přesně toho typu uvažování, které sama kritizuje. Neustále lavíruje mezi mateřstvím a psaním, jako by se tyto dvě věci vzájemně vylučovaly. Potenciální potomstvo srovnává s uměním, respektive je staví proti sobě. Na jednu stranu jí rozumím - jak ukázala třeba kniha novinářky Šárky Kabátové Máma má práci, ženu, která chce uspořádání společnosti navzdory excelovat na obou polích, čekají probdělé noci, nepochopení okolí, výčitky, složitá logistika a nemalé výdaje za hlídání a dětské skupiny. Na druhou stranu tak přitaká právě tomu systému, který ženy tlačí do kouta a nutí je vybrat si, zda chtějí to, či ono.
Tím systémem samozřejmě míním mocenské uspořádání jménem patriarchát, o němž někteří stále s oblibou tvrdí, že neexistuje. Jak upozorňuje socioložka Hašková, bezdětnost zhruba pětiny lidí je přirozeným jevem. Faktem ale je, že počet bezdětných v řadě zemí včetně Česka roste. A při čtení Mateřství přemýšlím, jakou roli v tom kromě prostého (a naprosto validního) "nechci", obav z klimatické změny nebo z rostoucích nákladů na bydlení hrají právě i patriarchální struktury společnosti.
Například spisovatelka a vyučující na School of Women Studies na Univerzitě York v Kanadě Andrea O’Reilly pojmenovala deset procesů, jimiž patriarchát činí mateřství utlačujícím. Patří mezi ně předpoklad, že je mateřství pro všechny ženy přirozené a automaticky naplňující, nebo to, že péče o dítě je hlavně na matce a probíhá v soukromí. Přispívá to mimo jiné k izolaci žen. Matka je také především manželka a pečovatelka. Její důležitost coby člověka se vytrácí.
Není divu, že pro mnohé jsou tyto mantinely vymezené patriarchálním pojetím mateřství příliš úzké. Kolik je asi žen, které nechtějí být matkami jen kvůli tomu, jakých podob mateřství v naší společnosti nabývá? Vymezit se přitom není snadné. Například i když se žena chce prostřídat na rodičovské s partnerem, může narazit na neochotu zaměstnavatele přizpůsobit jí úvazek, nenajde místo v dětské skupině, nepodpoří ji širší rodina nebo si to nakonec nemůže finančně dovolit, protože z důvodu příjmové nerovnosti žen a mužů vydělává mnohem méně než její partner. Důkladně to v knize Proč jsme tak naštvané? popsala odborářka Šárka Homfray.
Společnost si navíc ve skutečnosti matek až tolik neváží. Často čelí tlaku na to, aby po porodu vypadaly co nejdřív, jako by nikdy nerodily. A leckdo se jim posmívá za "vykojené mozky" nebo kvůli tomu, o čem diskutují na internetových fórech. Sheila Heti se dokonce domnívá, že o matky často ani tolik nejde. "Po většinu historie mužům stačilo, že ženy rodí a vychovávají další muže. A jestliže porodila dívku, s trochou štěstí dívka v dospělosti porodí muže. Žena je portál, skrze nějž může přijít muž," píše.
Měli bychom se soustředit na odstraňování těchto ne zrovna malých bariér, předsudků a stereotypů. Možná by pak počet dobrovolně bezdětných rostl pomaleji. Stejně tak bych si ale přála, aby ženy, které děti prostě nechtějí, nemusely přemýšlením nad touto otázkou strávit tolik let jako Sheila Heti - a psát o tom knihy. Aby to pro nás bylo tak snadné rozhodnutí jako pro muže.
Kniha
Sheila Heti: Mateřství
(Přeložila Anna Kudrnová)
Nakladatelství Take Take Take 2023, 360 korun, 320 stran
