Legendární blábolivý projev z Červeného Hrádku po třicet let vyvolával bouře smíchu. Ve chvíli, kdy někdejší generální tajemník československých komunistů po své pomýlené cestě historií došel na konec životní pouti, ale smích tuhne na rtech. Jeho "a tak dál", "páč lidé to chtějí" a "kůl v plotě" najednou působí při vzpomínce na nejrůznější "motýle" a zmínky o "matce zemi" a "otci slunce" jako řadová politická řeč.
Naprostý rétorický úpadek špičkových českých politiků ale samozřejmě není tím nejhorším, co nás mohlo potkat. Mnohem větší problém představuje fakt, že jeden z hlavních cílů pozdně normalizační Jakešovy politiky se nakonec podařilo naplnit - posunout na vyšší místa ultrapragmatické komunistické mládí a na oko demokratizovat politiku, ovšem pod plnou soudružskou kontrolou.
Když se podíváme na dnešní vládní establishment a dominanci jedné party porůznu rozlezlých komunistů, pak se ta otázka nabízí: Zemřel Miloš Jakeš opravdu jako poražený?
Normalizační straníci u lizu
Možná musel žít tak dlouho, aby se dočkal toho, co bylo původně naplánováno na květen 1990, kdy se měl konat XVIII. sjezd KSČ. Gustáv Husák i Miloš Jakeš slibovali straníkům nespokojeným s vládou posrpnové gerontokracie, že k lizu se dostanou mladší a reformnější komunisté.
I na Červeném Hrádku v červenci 1989 na to opět došlo: "Takovým problémem vážným je, že příliš dlouho trvala nepřirozená stabilita kádrů, léta seděli lidé na stejných funkcích. Tím se znemožnilo, aby se potáhla další generace, tedy aby se postupně ty kádry omlazovaly. Tento proces byl nastoupen, není to proces lehký, ale byl nastoupen a pokračujeme v něm."
Jenže pak přišel Listopad a ozbrojená pěst dělnické třídy musela zase začít od píky - někdo si vybral setrvání v nereformované komunistické straně, jiný přeběhl do nových partají. Z normalizačních lidovců a socialistů, kteří roky bez problému uznávali vedoucí úlohu KSČ, se přes noc stali antikomunisté.
Po třiceti letech ale jako by se všechny proudy opět spojily v nepřehledné státostraně, která uchopila moc na všech patrech nomenklatury. Ten výčet by byl dlouhý, tak alespoň náhodný výběr pro ilustraci:
Premiérem je bývalý normalizační komunista a agent, kterému nejen že nejde čeština a slušné chování, ale čas od času stále nostalgicky zavzpomíná na výhody, kterým se před rokem 1989 těšil - například, když bezelstně prohlásí, že vůbec nevěděl, že lidé potřebovali při cestě do zahraničí výjezdní doložky.
Prezident kdysi v politice začínal jako odvážný osmašedesátník, ale později se stal výtahem k moci pro ty nejodpudivější normalizační typy a nyní se věnuje už jen složité problematice sjednocení mezinárodního dělnického hnutí na ose Peking-Moskva.
Hybatelem ekonomických reforem je předseda KSČM, který drží vládu pod krkem a po soudružsku premiérovi ukládá, co se má zrovna znárodnit (od nerostných surovin jsme se nyní posunuli ke zdravotním pojišťovnám, uvidíme, co bude zítra).
Není tu rozhodně prostor na vyjmenování všech postů, kam Jakešovo mládí dostoupalo. Ta plejáda mladých soudruhů či kandidátů strany je neuvěřitelně široká: šéf svazu zaměstnavatelů, hlavní centrální bankéř, rektor nejprestižnější univerzity, ústavní soudci, špičky byznysu…
Není prostě oblasti, kde by ve vedoucích místech nedošel naplnění Jakešův slib "omlazení kádrů".
Zahoď knížku a otoč
Aby to bylo ještě smutnější. Přestože od pádu komunismu uplynulo už třicet let, i na straně protivníků současného vládního establishmentu najdeme normalizační komunisty v zastoupení větším než malém. Jednou z hlavních nadějí kritiků současného Pražského hradu je postava generála, který svou vojenskou kariéru započal s rudou knížkou v kapse. Zastínil tak jiného obránce demokracie, který donedávna srdnatě bránil demokracii v čele Senátu, leč ještě před angažmá v odborech a ČSSD z kariérních důvodů vlezl do strany.
Protože už Lenin detailně rozpracoval rozdíl mezi dlouhodobou strategií a bezskrupulózní taktikou, pak některé veletoče už ani není možné stíhat - například u nejmenovaného někdejšího europoslance, který začal v KSČ, pak se spřáhl s ČSSD, nakonec s ANO, proti němuž nyní ze všech sil příkladně bojuje.
A pak zde máme celou plejádu členů takzvaných druhých stran, kteří vstoupili k profízlovaným lidovcům či socialistům. Už tehdy to bylo pramálo pochopitelné, takže není nutné blíže zkoumat, jak například někdo, kdo málem poprvé od Listopadu přivedl komunistickou stranu zpět k vládní zodpovědnosti, může být nyní rozhodným antikomunistou, který se balí do tibetské vlajky.
Případně jak režimní ideolog "socialistické zákonnosti" může nyní na postu ombudsmana spatřovat podporu demokracie a práv menšin v otevřeném šíření rasismu.
Kůly v plotě
Ta pachuť z extrémně úspěšného nástupu normalizačních kádrů se těžko popisuje. Prožily si to všechny okolní postkomunistické země, protože - ač si to mnozí po roce 1989 naivně mysleli - není prostě možné jednoduše vyloučit celou generaci z podílu na věcech veřejných. Někde dorůstající komunističtí kádři rovnou přeskakovali do prezidentských úřadů, u nás můžeme být rádi, že lustrační zákon ono Jakešovo mládí vytlačil alespoň na chvíli do byznysu.
Ale teď je přece už rok 2020. Nikde jinde se po tak dlouhé době nevrací režimní přípravka k moci, rozhodně ne v takové míře. Lidem v Česku ale jako by to nevadilo.
Čím to je? Zprivatizovali si opožděně náš stát straníci spojení nejen rudou knížkou, ale nezřídka i vázacím aktem? Je generace komunismem minimálně dotčených třicátníků a čtyřicátníků líná převzít svůj díl odpovědnosti za stát a místo moci se touží všemu jen vysmívat na sociálních sítích?
Těžko říct. Sám Miloš Jakeš se ale na odchodu z tohoto světa mohl cítit spokojen. Jeho úsilí o prosazení někdejších mladých komunistů do vedení země dopadlo úspěšně. Není divu, že generální tajemník nakonec skončil u podpory Andreje Babiše: "Já ho přijímám, to je demogracie. Než ty nekonečné hádky, a protože všichni ostatní kradou, je lepší mít člověka s jasným programem zaručujícího vzestup tý země mezinárodně i vnitřně," prohlásil v roce 2018 v jednom ze svých charakteristických proudů řeči, které si nezadaly s hrabalovským strýcem Pepinem.
Nejen svým projevem z Červeného Hrádku, ale i svojí celkovou směšností se nás Miloš Jakeš snažil přesvědčit, že to on skončil jako "kůl v plotě". Při bližším ohledání republiky to vypadá spíše opačně - on nakonec uspěl, za kůly jsou ti ostatní.
