Konečně známe cenovku největšího předvolebního lákadla pro nejsilnější voličskou skupinu vládních stran, tedy penzistů. Premiér Andrej Babiš z ANO chce další navýšení penzí o 650 korun, ministryně práce Jana Maláčová z ČSSD přebíjí a chce o stovku víc. Oba dva návrhy by příští rok posunuly průměrný důchod nad 16 tisíc korun.
Je až neuvěřitelné, jak moc se Česko odpoutalo od reality. Ještě v roce 2016 Andrej Babiš jako ministr financí nechtěl s odkazem na stav veřejných financí seniorům přidat více než dvě stovky. A to jsme prožívali časy hospodářského růstu, rozpočet byl skoro vyrovnaný a stát si půjčoval na trzích téměř zadarmo.
Nyní jsme uprostřed krize, státní finance v naprostém rozvratu, dluh se výrazně prodražuje a penzisté mají jako jediní garantovaný příjem. Ovšem pokud se jim z roku na rok nepřidá alespoň šest stovek, je to bráno jako vrchol asociálního sobectví.
Sobectvím byl ale naopak přidávací kvapík této vlády. Protože se musí dostat na veškeré voliče ANO a ČSSD, zvyšují se penze plošně, takže se neřeší problém nízkých důchodů: přes milion seniorů stále dostává od státu méně než 14 tisíc a jejich neutěšenou situaci rozhazování vesele betonuje.
Bez reformy je navíc současné navyšování neudržitelné. Za dobrých časů v roce 2016 nakonec pustil spořivý ministr financí Andrej Babiš na tento účel 3,5 miliardy, ale brblal přitom, jak je růst penzí nezodpovědný. Nyní rok co rok přihazujeme do hluboce deficitního důchodového účtu další desítky miliard nároků navíc - a všem to přijde normální.
V tomto populistickém stmívání svítí jediné světélko naděje, byť hodně mrazivé. Nereformovaný důchodový systém, do něhož se už několikátá generace politického establishmentu bojí říznout, se měl sesypat někdy za deset let. Tedy v době, kdy začnou penzi pobírat silné populační ročníky a prudce tak zároveň poklesne počet obyvatel v produktivním věku, kteří odvádějí peníze do průběžných fondů.
Ovšem po tom, co nyní provádíme, je prakticky jisté, že se celá konstrukce zřítí mnohem dříve. Místo postupně najíždějící a sociálně citlivé reformy, na kterou jsme měli spoustu času, tedy přijde to, co si zasloužíme: tvrdé a kruté srovnání současných i budoucích penzí s realitou a možnostmi Česka.
Covidová reforma
Ministryně práce Jana Maláčová proto také nyní správně navrhuje reformu. Tvrdí, že ji může přijmout ještě tato sněmovna. Těžko tomu ale může sama věřit. Na její podobě se neshodla ani s vládními kolegy - Andrej Babiš urputně opakuje lež, že nic takového nepotřebujeme, protože problémy nemáme.
ČSSD se samozřejmě může pokusit o partyzánštinu a předložit poslancům paragrafy sama za sebe. To by jistě přitáhlo v předvolebním čase pozornost, ale ve zcela rozložené sněmovně by to těžko mělo naději na úspěch. V lepším případě by celý návrh zaparkoval v prvním čtení, kde by pak také spolu s tímto volebním obdobím skončil. V horším případě by jej mohli volbami pobláznění zákonodárci pochopit jako surovinu, jíž lze využít k vlastnímu kutění.
Už z případu rušení superhrubé mzdy ve dvě ráno přitom víme, že tato Poslanecká sněmovna nemá problém jednat přímo proti zájmům země. Není tak těžké si představit, že ve stejném chaosu mohou poslanci někdy v září nad ránem klidně také přijmout důchodovou reformu, jejímž hlavním pilířem bude průměrný starobní důchod ve výši řekněme 100 procent průměrné mzdy.
Je to kruté, ale jediná důchodová reforma, která skutečně zbude po této vládě, je ta covidová. Extrémní počty zemřelých ve třech vrcholech nezvládnuté krize - listopadu, lednu a březnu - nehezky ulevily průběžnému systému. Pevně doufejme, že něco takového se už nikdy nebude v civilizovaném a solidárním sociálním státě opakovat.
Jablko, do kterého se nekouše
I když návrh své penzijní reformy Jana Maláčová neprosadí, nepochybně si zasluhuje, aby se stala jedním z centrálních témat předvolební kampaně. Všechny strany, kterým se detailně propočítaný návrh připravený poslední důchodovou komisí nelíbí, by měly předložit vlastní.
Do toho se ale nikomu nechce, protože by byl nevyhnutelně velmi podobný, jen by se lišil v parametrech. A to z velmi prostého důvodu: protože nic moc jiného jako základ důchodové reformy vymyslet v současných podmínkách ani nelze. Do takové situace se samozřejmě žádná z opozičních stran netouží dostat.
Důchodová komise se celkem bez problému shodla na základní architektuře změn. Současný nepřehledný systém radí konečně rozdělil na dva pilíře - jeden garantovaný, v němž by stát vyplácel základní solidární důchod ve výši 28 procent průměrné mzdy (nyní je to kolem deseti tisíc korun). Druhý by se odvíjel od reálně odvedeného sociálního pojištění. To by výrazně zpřehlednilo penze a člověk v produktivním věku by si rámcově mohl spočítat, kolik ho ke stáru čeká. Když se podíváme do programu koalice Spolu (Piráti jej zatím neuveřejnili), navrhuje zaručený důchod také, jen neříká to nejpodstatnější - jaké výše by měl dosahovat.
Pro opoziční strany by mělo být povinností proti návrhu Maláčové přednést vlastní detailní propočet. Není to ani tak těžké, protože důchodová komise vypočítala několik variant, přičemž ta nejlevnější dokonce nepotřebuje dodatečné miliardy ze státního rozpočtu.
Místo této racionální debaty tu však máme jen abstraktní diskusi o nutnosti reformy, která je úplně stejná už posledních 30 let. Včetně periodicky se opakujících nesmyslů, jako je vyvedení procenta pojištění přímo rodičům, což zní krásně, ale také by to spolehlivě rozbilo celý systém.
Poukázka na žebračenky
Debatu o vyhlížené penzijní reformě už roky doprovázejí dva mylné komentáře. První tvrdí, že jde v zásadě o primitivní trojčlenku s výší penzí, výší pojistného a důchodovým věkem. Pokud má být ale reforma opravdu sociální, jedná se o výrazně složitější věc.
Pravdu ale nemají ani oponenti, kteří naopak říkají, že jde o raketovou vědu, a je proto třeba nekonečného bádání nekonečného množství komisí. Čím více se prohlubuje krize českého důchodového systému a blíží se okamžik kolapsu, tím méně možností Česku zbývá, takže rozhodování je paradoxně jednodušší. Jen je třeba sebrat odvahu i na něco jiného než nekonečné nafukování valorizací rok co rok, jež nás rychle přibližuje k okamžiku, kdy se z penzí po prudkém vzestupu zase stejně prudce stanou žebračenky.
Česko versus budoucnost
Čas od času nezaškodí, když i věčný komentátor cizí práce přijde na trh s vlastní kůží. Autor si tedy výjimečně dovolí cosi netradičního: připojit tentokrát obrysy vlastního návrhu, které před časem zařadil do knihy Česko versus budoucnost. A jež se v mnohém shodují se závěry důchodové komise, návrhy ministerstva práce, ale i opozice a mezinárodních institucí. Z jednoho prostého důvodu: naše situace je dnes taková, že nic moc jiného nám nezbývá. Chybí pouze politická odvaha pustit se do reformy, která bude nevyhnutelně bolet.
Tak tedy:
- Rozdělit průběžný pilíř na veřejný sociální (který by vyplácel zaručený základní důchod, například 8 tisíc) a pojistný (kde by se na osobním účtu střádala část pojistného zcela v závislosti na výši odvodů).
- Osobní účet by byl pod státní správou, ve spořící fázi by stačila garance státu, takže by se důchodový účet nepropadl do velkých deficitů vyvedením stovek miliard.
- Osobní účet by byl kdykoliv přístupný přes elektronické rozhraní a modeloval částku důchodu při současné mzdě, což by byla ta nejlepší motivace, aby dotyčný pochopil, že se o zabezpečení na stáří má starat.
- Zároveň by pochopil solidární a zásluhovou složku důchodu (což je dnes prakticky nemožné). Osobní účet by byl otevřený dalším příspěvkům (osobním, zaměstnavatelským, státním bonusům a indexacím za děti či náhradní doby).
- Vedle toho by stát měl umožnit vznik dalších pilířů penzí (zaměstnaneckých, soukromých fondových), pokud budou nízkonákladové a stát je bude schopen regulovat.
- Stát by měl omezit podporu doplňkového penzijního spoření. Vzhledem k částce, kterou na produkt stát vynakládá, je motivace k vyšším úložkám nízká. Podobně by měl stát omezit i podporu životního pojištění či stavebního spoření. Z úspor by se financovala důchodová reforma.
- Je potřeba výrazně podpořit ochotu pracovat lidí, kteří dosáhli důchodového věku. Odchod do důchodu není povinnost, ale možnost. Masivním odkládáním důchodu je možné systém stabilizovat.
- Ekonomickým nástrojem k pobídce setrvání na pracovním trhu je penalizace důchodu hned po dosažení důchodového věku, a naopak výrazná bonifikace za odložení čerpání důchodu do dalších let.
- Celková reformní nabídka státu by tak byla přijatelná. Stát by řekl: Garantujeme vám zaručený základní důchod, pojistný pilíř kontrolujete přes váš osobní účet; znáte projekci vaší budoucí penze; zároveň se vám sníží státní podpora doplňkového penzijního spoření a odkladem důchodu výrazně zvyšujete jeho výši v pozdějších letech. Za to vám zaručujeme udržitelné a férové penze.
K tomu, co zatím najdeme jen na stránkách knih a studií, nás brzo donutí drsná realita.
