Naše rodina má takovou tradici. My jsme velmi tradiční, křesťanská rodina. Máma chodí do kostela k čechoslovákům, táta je katolík. Já sama to zkouším všude možně. Ale k té naší tradici. Udržujeme ji už generace rok co rok, dědí se z máminy strany a táta ji odsouhlasil a přijal za svou. Mámina máma a babička to tak doma dělaly, i za války, jejich předci taky, sahá to snad dvě stě let do minulosti.
Já si myslím, že tímhle se tak trochu lišíme od ostatních, že máme něco jako kotvu, že... já nevím, díky té tradici víme, kam patříme, odkud přicházíme. I když, aspoň já sama, ale i můj táta to říká, dneska moc nevím, kam jdeme.
Ta tradice, o které mluvím, my samozřejmě dodržujeme víc věcí, děláme třeba stejné vánoční pečivo, kupříkladu pumprnikl, nevím, jestli to znáte, to je takový tvrdý perník, uprostřed švestková povidla a navrch cukrová poleva. Udělá se celý plech, a když to je hotové, nakrájí se na asi třícentimetrové nudličky. Jednou máma pumprnikl zapomněla v krabici ve špajzu a dal se jíst ještě za rok. Fakt. Nelžu.
Tak ta tradice tkví v tom, snad vám to nepřijde směšné nebo uhozené, holky u nás ve třídě se mi kvůli tomu smály a říkaly „ty seš prostě magor“, chodím do třeťáku na gympl, ve třídě jediná věřící, i když jedna holka tvrdí, že je buddhistka, tak ta naše tradice je úplně prostá. Každý rok si ke štědrovečerní tabuli bereme někoho cizího. Někdy je z rodiny, loni to byla osamělá paní od mámy z práce, prostě někdo, kdo by byl třeba čtyřiadvacátého sám, což je hrozná představa.
Někdy jsme našli adeptů víc, jindy zas nešlo sehnat žádného, ale vždycky jsme nakonec někoho u slavnostní tabule hostili. Měsíc před Štědrým dnem se sejdeme, táta, máma, já a babička, a začneme se o tom bavit. Máme týden na podávání návrhů; táta tomu dal už před lety řád, aby se nestalo, že čtyřiadvacátého ráno ještě nemáme hosta. Máma letos přišla s tím, že „je to jasné“. Táta se divil, co je jasné, ale pak uznal, že měla pravdu a že to opravdu bylo jasné. Máma řekla: „Můj návrh je, všichni víme, co se letos děje, všichni víme, komu je potřeba nejvíc pomoct, takže můj návrh zní...“
„...nějakého uprchlíka,“ skočila jí do řeči babička. Babička každému skáče do řeči a táta, když se babička odejde vyvenčit, říká, že pro něj by byly nejhezčí Vánoce bez ní, ale že ví, že Vánoce tu nejsou pro něj, nýbrž on pro Vánoce, takže ji „vydýchá“. Babička si rozumí spíš s mámou než s tátou, i když je to její syn. Máma říká, že tak to chodí. Mně táta přijde na babičku moc přísný, skoro si myslím, že ji nemá rád, ačkoliv často opakuje, že „doma se musíme mít všichni rádi“.
Máma řekla: „Ano, uprchlíka nebo uprchlici. Byla bych radši, kdyby to byla žena, moc nestojím o nějakého svalnatého, dvacetiletého, syrského muslima.“ Táta podotkl, že bychom se měli varovat předsudků, ale nic víc, takže prošla muslimka, a ne mladý, vypracovaný muslim, což mě osobně mrzelo, i když vím, že si nemáme při pomoci druhým vybírat. Jsem blond a smaví muži mě přitahují, i když o tom doma raději nemluvím. Babička mi později, než šla spát, bydlí s námi, pošeptala: „Mně by tedy mladý muslim nevadil, i takoví přece potřebují pomocnou ruku.“ Babička se nezdá.
Usnesli jsme se nakonec, že sháníme muslimku, věk nerozhoduje, pokud možno Syřanku, že s sebou může vzít dítě nebo děti, maximálně ale dvě, jinak bychom se nevešli ke stolu, a že to musí být uprchlice. Protože uprchlíci potřebují pomoc nejvíc. Táta v průběhu debaty poznamenal, že by to podle něj mohla být i uprchlice-křesťanka, ale pak jsme se shodli, že potřebnější asi budou muslimky.
Tři týdny před Štědrým dnem jsme se tedy jali shánět muslimku-uprchlici. A byl to porod. Rychle se totiž ukázalo, že o uprchlíky je u nás veliká nouze. Máma se ptala u nich v církvi; jediný výsledek byl, že jejich farářka vypsala „zájemku“, otevřený seznam, na který se mohly hlásit další rodiny ze sboru, které by si chtěly na Štědrý den vzít domů uprchlíka. „Tos tomu dala,“ zlobil se večer táta, „teď nám ji zaručeně někdo vyfoukne.“
On se pídil u nich ve farnosti. Nabídli mu hned několik bezdomovců, které táta odmítl ze dvou důvodů. Jednak je nemá rád, protože podle něj „nechtějí makat a pijou“. A jednak už jsme se dohodli na muslimce-uprchlici.
Já jsem hledala přes internet, dala jsem výzvu na Facebook, ale pak jsem ji zase stáhla. Začaly se tam objevovat dost divné vzkazy a chodily mi maily, že jsme „vlastizrádcovská rodina“. Táta nařídil, ať to z Facebooku sundám, „než nám někdo rozbije okna nebo zapálí byt“. Zároveň ale pravil, že je vidět, jak správná volba to byla.
Ukázalo se, že sehnat uprchlou muslimku na večeři je skoro nemožné. Já se kupříkladu obrátila na studio Alta. Dočetla jsem se, že tam pořádají muslimské snídaně. Pinkali mě od jednoho k druhému, až mi nakonec nějaká paní nabídla, že k nám jednu ženu může poslat. Jenže vyšlo najevo, že to sice je muslimka, ale taky Češka, jmenuje se Lenka a není žádná uprchlice, jen si vzala Araba. Odmítla jsem, i když ta paní z Alty mě přesvědčovala: „Nosí šátek, normální muslimský šátek!“
Sháněla i babička. Vyrazila několikrát na hlavní nádraží, prý se dokonce probojovala až k nějakým Syřanům, kteří jeli do Německa. Jeden trochu šprechtil německy, ale za prvé se jednalo o šestičlennou rodinu, tedy tři přebývali, a za druhé odmítli vystoupit z vagónu a týden čekat.
Už to vypadalo, že letos tradici nedodržíme. Mezi pravidla totiž patří, že s námi musí jíst taková osoba, na které jsme se předem shodli. Na poslední chvíli se ale mámě ozvali z jejího sboru, že mají uprchlici, že je muslimka, a snad dokonce ze Sýrie. Jmenuje se Nadžíba Ahmed a něco - a nosí šátek. Jediný menší problém: můžeme si ji nechat jen dvě hodiny, ne celý večer, protože ji pak ještě sborová sestra Nováková slíbila další rodině, „zájem je obrovský“.
Rodinná rada Nadžíbu odsouhlasila a těšili jsme se moc. Táta řekl, že nemusíme dělat „žádné speciální přípravy“, čímž mínil: nebudeme zapírat, že jsme křesťané, jako vždycky budeme číst z Bible, zpívat koledy, ale Nadžíbu nebudeme nutit, aby se s námi modlila Otčenáš. „Nejde o misii,“ vysvětlil.
Já se po tajné poradě s mámou a babičkou podívala na internet. Zjistila jsem, že Ježíš je pro muslimy prorok Ísa, považují ho za součást islámu a uznávají ho. Ale pozor, není pro ně Syn Boží, proto se muslim nesmí účastnit křesťanské bohoslužby. Taky jsem se dočetla, že americký muftí Muzammil Siddiqi odmítá vánoční konzum. V pohodě; mezi naše tradice patří, že si pod stromeček nikdy nedáváme dárky.
Na Štědrý den ve čtyři odpoledne nám paní Nováková přivezla Nadžíbu. My už byli svátečně oblečení, stromeček svítil, prostřeno, jídlo hotové. Paní Nováková nám muslimku-uprchlici předala. Ona řekla dokonce „dobrý den“ a my si ji odvedli do bytu. Záhy se ukázalo, že jsme do podmínek zapomněli dát jazyk. Já se učím anglicky, máma neumí žádnou řeč, babička a táta trochu německy. Nadžíba mluvila kromě své řeči francouzsky. U nás nikdo francouzsky neumí ani slovo. Nadžíba, jak se ukázalo, uměla říct i „děkuju vam“.
Táta na ni celé dvě hodiny mluvil česky. Pomalu, pečlivě vyslovoval. Vysvětloval jí, co se bude dít, co jíme, zpíváme a tak. Ona si vzala čaj a pečivo, ale nejedla ani rybí polévku, ani kapra. Paní Nováková řekla, ať ji necpeme, že ji čeká ještě jedna večeře. Na hlavě měla Nadžíba šátek, ale jen ten otevřený, hidžáb, což mě zklamalo. Bylo by mě zajímalo, jak by pila nebo jedla v nikábu či burce.
Občas něco řekla francouzsky. Kdykoli jí táta poskytoval výklad, pozorně naslouchala, a když skončil, řekla pokaždé „děkuju vam“. Když táta četl z Bible, to vždycky vstaneme, vstala taky. Přesně za dvě hodiny si ji vyzvedla sestra Nováková. Ptala se mámy, jak to šlo, a máma řekla: „Moc dobře.“ Táta pak prohlásil, že nám děkuje a že návštěva Nadžíby „měla hlubší smysl, než tušíme“. Babička mu řekla: „Hlavní je, Mirku, že jsme dodrželi tradici.“
Po Novém roce jsem se šla podívat na muslimskou snídani do Alty. Sešlo se tam plno lidí, většinou Pražáci, a taky muslimka ze Srbska. Když už jsem odcházela, zahlédla jsem Nadžíbu. Seděla v rohu s pěti našinci. Jak jsem k nim šla, uslyšela jsem, že mluví česky. Uviděla mě a došlo jí, že jsem zaslechla jejich hovor.
Vstala, šla ke mně, šátek na hlavě měla. Řekla mi: „Hele, vomlouvám se. Paní Nováková mi řekla, že by bylo blbý, kdyby nikoho nesehnala. Známe se z práce.“ Zeptala jsem se: „A jste aspoň ze Sýrie?“ Řekla, že tam „nějakej čas žila“. Zeptala jsem se, jestli je uprchlice. Řekla, že se k nám provdala. „Ale muslimka jsem dovopravdy,“ dodala rychle.
Našim jsem to neřekla. Mrzelo by je to. Měli by pocit, že letos poprvé porušili rodinnou tradici.
