Opakované konflikty židovského státu s palestinskými islamisty působí trochu jako déjà vu, něco, co jsme přece už jednou viděli. A vlastně ne jednou. V případě aktuálních bojů ale stojí za to připomenout, že nikdy se nic neopakuje stejně. A tentokrát se může mnohé vyvinout jinak, protože tentokrát se vaří z řady nových ingrediencí.
Vlastně hovoříme o dvou různých událostech. Jednou je konflikt o budoucnost Jeruzaléma, který se projevuje nepokoji. Tou druhou pak konflikt mezi Izraelem a hnutím Hamás, jenž se odehrává jako ozbrojené střetnutí nad Gazou a jižní částí Izraele.
Pozor, třaskavá směs
Pod povrchem Jeruzaléma vždy doutnaly konflikty a vyvěraly na povrch. Novinkou je ještě třaskavější směs faktorů než obvykle. Sešly se události jako mentální i ekonomické vyčerpání kvůli covidu, konec ramadánu, frustrace ze zrušených palestinských voleb a pokus předsedy Palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse svalit jejich odvolání na izraelskou politiku ve východním Jeruzalémě. A jistě, také "muslimský" Den Jeruzaléma, který připadá na poslední pátek postního měsíce - a který je vynálezem íránského režimu k angažování Arabů a Palestinců pro jeho věc.
Novinkou jsou i drobné násilnosti arabských mladíků na ultraortodoxních Židech, které si pachatelé nahrávali a umisťovali na internetovou síť TikTok, takže se z místního jevu stala politická a nakažlivá záležitost. Na tento fenomén reagovali izraelští židovští radikálové, kteří se začali stahovat do Jeruzaléma a sami začali napadat Araby. Izraelská ultrapravice je podpořena nedávným úspěchem koalice tří radikálních stran, jež se dostaly do parlamentu.
Napětí zvýšil ještě soudní spor o vystěhování několika arabských rodin z východojeruzalémské čtvrti Šajch džarrá, stejně jako (zrušený) pokus izraelské policie na konci ramadánu zabránit shromažďování lidí u Damašské brány Starého Města. A nakonec i chystaný (a úřady zakázaný) pochod izraelských nacionalistů východním Jeruzalémem.
Všechny tyto faktory stačily k tomu, aby se z napětí v Jeruzalémě stala polízanice: velké demonstrace, masivní policejní zásahy a převrácená auta. Jenže k tomu přispělo i oslabení amerického hlasu, protože nový prezident Joe Biden se zatím projevil jako politik bez jasné koncepce. Stejně tak asi hrálo roli oslabení Jordánska, oficiálního strážce mešit na Chrámové hoře, které stále více ustupuje radikálním hlasům, a vlastně také slabost na izraelské i palestinské straně. Ani jedna nemá silnou legitimní vládu, Izraelci nejsou schopni ani po čtvrtých volbách sestavit stabilní kabinet, Palestinci si svou vládu nemohli zvolit už patnáct let.
Nové je i to, že východojeruzalémské "palestinské" nepokoje se začaly šířit také mimo Jeruzalém, odehrávají se v řadě izraelských měst. Účastní se jich mladí izraelští občané arabské národnosti, a to i ve smíšených židovsko-arabských městech, jako je Lod nebo Haifa. Děje se tak paradoxně v době, kdy poprvé vyvstala perspektiva, že arabská strana se stane součástí izraelské vládní koalice. Probíhá obousměrný proces: radikalizuje se část izraelských Arabů, současně ale zesiluje jejich integrace do izraelské společnosti.
Velký zisk za malou cenu
To je spor o Jeruzalém, bez ohledu na to, koho budeme považovat za viníka. Nic z toho ale nemuselo vést k rozhodnutí Hamásu spustit raketovou válku proti Izraeli. Do té se mohl pustit hned z několika důvodů.
Za prvé jeho představitelé potřebují něco udělat, aby připomněli, že jsou tady a musí se s nimi počítat. Šance na úspěch v palestinských volbách zmizela se zrušeným hlasováním. Samotný Hamás se dostal do mezinárodní izolace, již ještě zesílily loňské izraelské dohody s arabskými zeměmi. Hamás má problémy i v samotné Gaze, kde proti němu proběhlo už několik vln demonstrací Palestinců nespokojených se špatnou správou a korupcí.
Za druhé Hamás toho moc neriskoval. Jasným závěrem z minulých konfliktů je, že Izraelci proti němu nemají chuť zasáhnout tak, aby ho zcela vykořenili. Respektive vědí, že by si to vyžadovalo nové obsazení Gazy s velkými oběťmi a náklady, a nejistými výsledky. Hamás tedy může relativně bezrizikově vyvolat konflikt, protože za něj nezaplatí příliš velkou cenu, ale může hodně získat.
Nedávné vnitroizraelské debaty odhalily víru, že se zdokonalením systému protiraketové obrany nutnost jakýchkoli větších zásahů proti Gaze zmizí, protože se výrazně sníží i nebezpečí podstatnějšího útoku na izraelská města. V tomto ohledu se Izraelci zmýlili. Ukazuje se, že Železná klenba je dobrá, ale ne dokonalá.
S tím souvisí třetí důvod. Hamás má na svém území asi 150 tisíc střel různého druhu a vydrží tedy střílet dlouho. Zvýšil se dolet jeho raket i jejich přesnost. Experti Hamásu dokážou vystřelit třeba sto střel během pár minut, čímž zvyšují šanci na proražení Železné klenby. Zajímat to bude mnohé další hráče do budoucna, třeba libanonský Hizballáh, rovněž vybavený četnými raketami namířenými na Izrael.
A za čtvrté, Hamás velmi dobře zvládl umění asymetrické války. Z nevýhod dělá výhody a naopak. Současně ale Hamás dokázal vyvolat dojem, jako by válka už byla skoro symetrická, tedy že hraje stejnou ligu jako Izrael, vždyť záběry na hořící domy a auta přicházejí z obou stran.
Co svět nevidí
Hamás se může spolehnout na pro Izrael nebezpečnou logiku "mezinárodního společenství", které nerado vidí v oblasti válečné scenérie, takže žádá "obě strany", aby "snížily napětí". Neboli Hamás může stejnou taktiku uplatnit opakovaně, vždy po pár letech.
Samotný Izrael je v ošemetné situaci. Bude dělat věci, které budou v očích zahraničních diváků vypadat nepřijatelně, ale současně nedokáže Hamás vojensky porazit, natož zneškodnit. I pokud by se rozhodl do Gazy vstoupit v pozemní operaci, což ani teď nelze vyloučit, bude mít problém jasně definovat své cíle. Zatím se soustřeďuje na likvidaci raketových kapacit nepřítele a eliminaci jeho technických expertů. To ale neřeší jeho aktuální problém.
Celá věc má vícenásobný mezinárodněpolitický kontext. Nejen oslabení Ameriky a Jordánska, ale také stále ambicióznější politiku Turecka a Íránu. Důležitou dělicí linií současného Blízkého východu je kolize "konzervativního" bloku Egypta, Saúdské Arábie a Izraele na jedné straně a "revolučních režimů" Turecka či Íránu na straně druhé.
Obě zmiňované země se cítí být na mocenském vzestupu v regionu, své domácí problémy řeší jejich "exportem" pomocí nacionalismu a náhradních válek a snaží se ovlivňovat dění v arabském světě a případně i Izraeli. Turecko už léta usiluje o zakotvení svého vlivu ve východním Jeruzalémě, ke značné nelibosti palestinského hnutí Fatáh i arabských států. Nelze vyloučit, že Ankara stojí i za podněcováním tamních nepokojů.
Stejně tak Hamás získává peníze i zbraně od Íránu. Íránské jednotky nebo jejich blízcí spojenci jsou přítomni v několika státech okolo, a dokonce i na moři. Írán také právě v těchto týdnech hraje o budoucnost svého jaderného programu a uvnitř země se odehrává zápas mezi různými proudy tamního režimu, který za měsíc vyvrcholí volbou nového íránského prezidenta. Turecko i Írán mají také zájem rozbít nově se rodící spolupráci mezi Izraelem a státy Arabského poloostrova. Tyto nové vazby skutečně izraelské kroky v Jeruzalémě i Gaze zatěžují.
Vzedmutí konfliktu Izraele a Hamásu je tedy na jednu stranu "jen" dalším kolem trvajícího sporu, který možná brzy pohasne - než se někomu zase bude hodit jej roznítit. Současně ale má řadu nových rysů a některé z nich jsou nebezpečné. V oblasti, jako je východní Středomoří - a v souvislosti s tak psychologicky vypjatými tématy, jako je Jeruzalém -, může dojít k tomu, že brzy nepůjde o další fázi starého sporu, ale o něco zcela jiného, nebezpečnějšího. Jen ještě přesně nevíme, co to bude.
Autor je zahraničněpolitickým komentátorem Českého rozhlasu.
