Po pražské Vinohradské třídě mezi náměstím Jiřího z Poděbrad a Olšanskými hřbitovy projde v pátek smuteční průvod k uctění památky Jana Kočky mladšího, který před dvěma týdny zahynul při nehodě na dálnici D11. Magistrát informoval, že kvůli akci, která má podle organizátorů trvat zhruba půl hodiny, bude dočasně zastavena doprava. Starosta Prahy 3 Alexander Bellu (ODS) s povolením průvodu nesouhlasí a míní, že je zbytečné blokovat rušnou ulici kočárem s koňským spřežením, navíc když občané mají dost jiných dopravních omezení. A dodal:
"Navíc nerozumím tomu, proč bychom v naší městské části měli takto oslavovat člověka, který svým nezodpovědným jednáním způsobil tragickou smrt řidiče kamionu. To ale samozřejmě neznamená, že rozporuji nárok rodiny na důstojný pohřeb a pietu."
Důvody k námitkám proti takto pojatému smutečnímu průvodu - sdílí je jistě nejen pan Bellu - jsou srozumitelné. Ale také přízemní.
Především, celá záležitost působí z pohledu "běžného občana" metropole v roce 2018 poněkud výstředně. Zaráží svou neobvyklostí. Ve městě, kde je každý druhý pohřeb bez obřadu. V zemi, která je nejen velmocí v pohřbech žehem, ale také v počtu nevyzvednutých uren a kde se obecně na pohřbech šetří.
Pohřebním průvodům jsme - nejen v Praze a nejen v Česku - odvykli. Životnímu tempu se přizpůsobily i poslední věci člověka. Auta a tramvaje mají jezdit, lidé telefonovat a nakupovat, cizí procesí na hřbitov je čárou přes rozpočet. Věc z jiného světa. Proč jí ustupovat, navíc když máme právě naspěch? Za pozemskými záležitostmi? V pátek odpoledne? Trendem budoucnosti, psali na internetu, jsou přece virtuální hřbitovy, ne černý kočár na Olšanech.
"Privatizace" pohřbů jistě souvisí i s tím, že se smrt bere jako tabu, které se nesluší připomínat na veřejnosti. Mimochodem, ještě pamatuji tradici, kdy pozůstalí nosili na znamení smutku černé pásky na rukávech. Veřejně, na kabátech. To - alespoň v Praze - už prakticky nevidíte.
Pak je tu sám konkrétní případ. Rodina Kočků, jejíž členy média opatřují přídomkem "kontroverzní podnikatel", asi není adeptem pro vyšehradský Slavín. Zázemí na matějské pouti a další aktivity někomu mohou připadat podezřelé. A ano, Jan Kočka mladší zavinil nehodu, při které kromě něj zahynul i druhý řidič. Způsobil neštěstí i dalším lidem.
Ale to je jiný příběh. Přece tu nejsme od toho, abychom recenzovali něčí osud, něčí funus - jaký to měl? - a něčí náhrobek. Rodina se chce podle svého nejlepšího svědomí (a rozpočtových možností) důstojně rozloučit se svým členem, tečka. Jestli v tom někdo vidí zbytečné divadlo, budiž, ale i tak by mohl svou toleranci vůči okázalosti zkusit alespoň na půl hodiny zmobilizovat.
Pohřby jsou součástí naší identity. Staré časy se zpátky nevrátí ani v tomto ohledu - ale že se pohřební průvod v širším centru města bere jako kuriozita, je škoda a chyba.
