V nepotěšujícím světě vás občas něco potěší. Bylo to tak za bolševika a děje se to i dnes. Když někdo jde proti mase, riskuje a nedělá to pro sebe, ale pro jiné. Nedělá to, aby škodil, ale pomáhal. Takhle banální, prosté to je. Proto potěší, že časopis Time vybral německou kancléřku Angelu Merkelovou jako osobnost roku 2015.
„Pastorova dcera třímá soucit jako zbraň,“ napsala ve svém textu o výběru Merkelové šéfredaktorka Timeu Nancy Gibbsová. Připomněla, že „vůdci jsou vystaveni zkoušce jedině tehdy, když je lidé nechtějí následovat“. – Samozřejmě je to jen volba časopisu Time, jen pohled novinářů a hlasujících čtenářů. Nic víc. A taky nic méně.
Poslední rok často narážíte na to, že je vám vytýkáno „moralizování“. Vytýkající tím v živých i internetových debatách nemyslí, že byste někoho z morálních důvodů odsuzovali, ale že někoho podporujete. Před pár měsíci to byla podpora vyslovená krachujícím Řekům (kteří jen pijí ouzo a nic nedělají, jak míní jistý Václav K.), ještě dřív podpora Majdanu (těm fašistům, jak tvrdí zastánci Rusa Vladimira P. u nás i jinde), v poslední době pak podpora uprchlíkům (těm zakukleným džihádistům, jak naznačuje jistý Miloš Z.)
Za co Time ocenil Merkelovou? Za tři oblasti. Za její velmi aktivní, osobní roli při snaze o zprostředkování příměří na Ukrajině a při vyjednávání o setrvání Řecka v eurozóně. A za její postoj vůči uprchlíkům. Za to, že poskytla „neochvějné morální vůdcovství ve světě, kde je ho nedostatek“. Že tedy neuhnula před rozhněvaným, vystrašeným, sobeckým davem. Za to, že „po své zemi žádá víc, než si většina politiků dovolí,“ (Time). To je výjimečné.
Abú Bakr Bagdádí ne
Ocenění Merkelové má ještě jednu přednost. Západní a především mediální svět se orientuje na negativa. Je to logické, média mají být „hlídači“, jejich úlohou je také odhalovat to nebezpečné a špinavé. Jenomže ono to najednou vypadá, že svět je ovládán negací, že se nezadržitelně propadá do bahna a špíny, že ho ovládají lidé jako Putin, Zeman, Lukašenko nebo party, jako je rozpínající se Islámský stát (IS), to vraždící stádo. Že mu diktují teroristé.
Do užšího výběru časopisu Time se dostal kupříkladu vůdce IS Abú Bakr Bagdádí. Nebo republikánský, populistický, zásadně antimerkelistický kandidát na amerického prezidenta, miliardář Donald Trump. Takový výběr by ovšem potvrdil obecný trend, onen vetřelý pocit, že „je to zlé“, „je to horší a horší“, „svět nestojí za nic“, „ovládají nás zločinci“ a „není úniku, nic dobrého nás už nečeká“.
Volba kancléřky Angely Merkelové jde ostře proti tomuto trendu. Nabízí naději a taky ukazuje cestu. Nancy Gibbsová o kancléřce napsala: „Můžete s ní souhlasit, nebo taky ne, ale nevybrala si snadnou cestu.“ Skutečně, německá kancléřka nepodlehla pokušení populismu, jde čelem proti zdi. Fascinující je, že vyrostla ve východním Německu, v totalitním režimu, a přece v sobě nenese zakódované, předznamenané poraženectví, nutkavou chuť otročit.
Mimochodem, novináři časopisu Time jsou si jistě plně vědomi, že Merkelová dělá chyby, velké chyby, že je všecko, jen ne dokonalá politička. Její veřejné pozvání, ať do Německa přijdou všichni syrští uprchlíci, v podstatě zrušilo Schengen. Ale neochvějné morální vůdcovství ve světě, kde je ho nedostatek, vyhrálo.
A co u nás? Nemáme časopis s vlivem amerického Timeu a nejsme ani náhodou Spojenými státy. Ale stejně, koho bychom my volili jako osobnost roku? Ne ve světě, stačí u nás doma. Kdo je naší klíčovou figurou letoška? Máme nějakou Merkelovou? Nebo se to u nás sváží spíš někam směrem k Bakru Bagdádímu či k našemu domácímu Donaldu Trumpovi?
Česká osobnost roku? Bezejmenní dobrovolníci
Když se díváte na celý ten rok dozadu (skoro celý), rozeznáte nějaké české „neochvějné morální vůdcovství“? Najdete někoho, kdo by byl pevný a neochvějný v postoji vůči Moskvě, jež zabrala Krym, vůči potácejícímu se Řecku (to se nás však, coby země, jež nepatří do eurozóny, tolik netýkalo), ale hlavně vůči uprchlíkům?
Ano, pevně a neochvějně pro Putina a proti uprchlíkům stál... víme kdo. A najdeme jich víc. Ten jeden se samozřejmě vtírá jako „osobnost roku“, jako by byl všude, infikoval všechno. Burcuje v duchu „národ sobě“, nesnášenlivost pěstuje ze všech svých sil.
Ale je tu někdo stabilně opačný? Někdo, kdo jde proti všem, nebo spíš proti mase, proti většině? Jistě jsou takoví, ale nepříliš známí, takže by se osobností roku stát nemohli. Vyhrát by mohli kupříkladu bezejmenní dobrovolníci, kteří pomáhali a pomáhají na srbsko-chorvatské hranici. (V roce 2011 se „osobností roku“ Timeu stali „protestující“ reprezentovaní účastníky arabského jara, španělským hnutím M-5, Tea Party a Occupy Wall Street.) Jde to.
Ale jednu osobnost, jednu výraznou, viditelnou, všeobecně známou postavu, u nás dnes vybereme jen těžko. Ano, jisté záchvěvy, merkelovské náznaky, jsme zaznamenali. Premiér Sobotka (ČSSD) se v poslední době několikrát osmělil, pomužil či vzmužil, ale o nějakém „neochvějném morálním vůdcovství“ nemůže být ani řeči. Pěstuje opatrné, chvějící se, z kouta se ozývající, bruslivé vedení.
Na svou Angelu, třímající soucit jako zbraň, na vůdce neochvějně pevné, i když se je lidé bojí následovat, čekáme. Oplýváme nemalou zásobou zarputilých, nenávistných, výrazných Antimerkelů.
