Chtělo by se navíc dodat vládě ODS v jakékoliv koalici.
Nářky nad tím, že ten který z představitelů levice blokuje ustavení nových orgánů dolní komory parlamentu a implicitně tím prodlužuje život starého a brání vzniku nového koaličního kabinetu, působí tedy poněkud falešně a nepřesvědčivě.
Od politiků, kteří mají ambice vést Českou republiku celá čtyři příští léta, zastupovat ji na často komplikovaných a obtížných jednáních či v mezinárodních sporech, navíc znějí podobné nářky poněkud naivně. Asi jako stížnosti chlapečka, který se svěřuje rodičům, že si s ním na pískovišti nechce nikdo hrát.
Politické kroky založené na nářcích a na fňukání mohou sice vyvolat krátkodobé sympatie, trvají-li však déle než týden, budí spíše pocit jisté nekompetence, neschopnosti reflexe a hlubší analýzy.
Politická noblesa netáhne
Jednou z příčin patové povolební situace je, odvážím se tvrdit, jistý druh nedospělé politické arogance na levé i na pravé části českého politického spektra. Krátkozraké arogance opírající se o klamný pocit vlastní nepostradatelnosti, a pocit, že současní političtí rivalové (či minulí partneři) se nikdy v životě nebudou navzájem potřebovat.
A také populistická arogance. Média, přes která se odehrává podstatná část volební kampaně, potřebují zjednodušené modely vyhraněného chování a kladné a záporné hrdiny.
Na jistou noblesu a nonšalantnost spojovanou s politickou kulturou nezbývá vysílací čas. Jemně odstíněná politická vyjádření a prohlášení neprodávají novinové tituly. Politické buranství v přímém přenosu či alespoň ze záznamu ano.
Alibismus parlamentní technokracie
Volání části sociální demokracie a jejího předsedy Jiřího Paroubka po tom, aby současný pat vyřešil institut úřednické vlády, než se zahladí příliš hluboké příkopy na politickém pískovišti, vyvolává v tomto kontextu do jisté míry dojem nezměrného alibismu. Byť se halí do státotvorného aktu omezeného časového mandátu potřebného na úpravu volebního systému.#reklama
Voliči dali hlas politikům buď aby vládli, nebo aby vládu efektivně kontrolovali a každé její rozhodnutí oponovali. Nikoliv k tomu, aby přenášeli odpovědnost na nevolené technokraty. Ústava zakotvuje v České republice systém parlamentní demokracie, nikoliv alibistické technokracie. Jako premiér by to měl Jiří Paroubek vědět.
Čeští politici, ti nalevo i napravo, vědí, že existují vcelku standardní a vyzkoušená řešení povolebních patových situací. Rezignace neúspěšných vyjednavačů, jejichž osobní profily či animozity jsou nepřekonatelnou překážkou k dohodě. Či předčasné volby. Nebo kombinace obého. Zatím si to jaksi nechtějí přiznat.
Ivan Kytka; [email protected]
