V každé unijní zemi se dnes vláda s opozicí hádá o obrovské peníze. V Itálii, která má být největším příjemcem protikrizové podpory, kvůli tomu dokonce padl kabinet a na smysluplné investování má nyní dohlížet nový premiér - někdejší šéf Evropské centrální banky Mario Draghi.
Jen v Česku je ohlušující ticho, třebaže v přepočtu k nám má z Bruselu extra přitéci přes 170 miliard korun. O tom, jak s nimi naložíme, ale neexistuje vůbec žádná veřejná debata. Jen občas z vlády unikne zpráva o šarvátce mezi ministry ANO a ČSSD.
Času je přitom málo. Do konce dubna má kabinet poslat Bruselu ke schválení svůj Národní plán obnovy. Ideální by ovšem bylo, kdyby tam ležel už teď, stoupla by tak šance na jeho rychlé schválení. Zatím jsme ovšem na nejlepší cestě získat peníze pozdě - a ještě je pak nastrkat tam, kde nikomu příliš nepomohou.
Příliš brzo a pak příliš pozdě
I když vlastně není tak úplně pravda, že bychom do bruselské podatelny dosud vůbec nic neposlali. Premiér Andrej Babiš byl v říjnu mezi prvními předsedy vlád, kteří představili šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové návrh na rozdělení peněz z unijního fondu obnovy.
Bohužel to ale byla totální blamáž, protože nedodělaný dokument, který nejvíc ze všeho připomínal řádění šíleného rešeršisty, předtím neschválila ani vláda, natož širší politická reprezentace. Musíme jen doufat, že ta lejstra von der Leyenová nikdy neotevřela, protože u většiny klíčových priorit byl jen lakonický dovětek: "Ke komponentě nebyly v požadovaném termínu dodány informace."
Nyní už žádost vypadá o dost lépe a vicepremiérovi Karlu Havlíčkovi jistě nelze upřít, že vedle dopravy, průmyslu, obchodu, vědy a otevírání i zavírání závodních jídelen tlačí před sebou také tento projekt.
Ten ale bohužel stále nezahrnuje to, co by měl - unikátní modernizační programy s důrazem na zelené investice a digitalizaci, které ze státního rozpočtu či klasických eurofondů nedokážeme zaplatit.
Je tak patrné, že vláda by si nejraději ze speciálního investičního balíku udělala jen jakýsi zásobní měšec - a sanovala s jeho pomocí v příštích několika letech notně protékající erár.
Je to obrovský risk, protože zatímco ostatní unijní státy už budou investovat poslaná eura, my se stále budeme s Bruselem hádat, jestli by s přimhouřenýma očima neproplatil alespoň něco. A modlit se, abychom to stihli do roku 2026, kdy se tento penězovod definitivně zavře.
Sedm pilířů z písku
Vznik a vývoj Národního plánu obnovy poskytuje celkem slušný obrázek o síle jednotlivých lobbistických skupin v Česku, mezi nimiž se plácá dezorientovaný kabinet. Poslední verze dokumentu, která koluje ve foyer vlády, naštěstí už alespoň respektuje základní unijní dohodu - nejméně 37 procent obdržené sumy se má investovat zeleným způsobem, pětina má pak podpořit digitalizaci. Zatímco ale u ostatních zemí tyto priority promyšleně procházejí celým investičním jízdním řádem, v tom českém se jen nabouchaly na dva pilíře ze sedmi cedule s nápisem "Zelená transformace" a "Digitální transformace" - přičemž dál už to má být nekontrolovatelná národní party.
Takže v době, kdy ostatní promýšlejí speciální modernizační protikrizové projekty, které je posunou dále, česká vláda jen překlopila kompletní dopravní investice ze státního rozpočtu do plánu obnovy - uvidíme, co na všechny ty železniční přejezdy a obchvaty Brusel řekne.
Stejné je to s digitálem. Pozdní dobudování naší komunikační páteře se má poplatit nově z tohoto balíku a ještě se s tím má svézt třeba digitalizace archivů. Musíme doufat, že v Evropské komisi sedí dost historiků, kteří tento svérázný protikrizový program ocení.
Z plánu obnovy sice postupně mizí ty největší neuvěřitelnosti - například snaha vicepremiérky Aleny Schillerové nechat si poslat z Bruselu peníze na snad úplně všechny finanční kompenzace. Bohužel je ale nenahrazují velké reformní projekty. Marníme tak například unikátní šanci získat prostředky na rozjezd důchodové reformy. Těžce zkoušené zdravotnictví zůstává těžce zkoušeným i v tomto dokumentu. Tedy s výjimkou onkologů, kterým se podařilo záhadně získat vlastní finanční kapitolu.
Asi nejvýmluvnější je ale část nazvaná "Systémová podpora veřejných investic". Zní to skvěle, jenže ve skutečnosti žádáme po Bruselu 2,5 miliardy ne na realizaci konkrétních staveb, ale na "kvalitní přípravu min. 200 projektů do stadia komplexního dokončení přípravy do úrovně připravenosti pro vyhlášení soutěže na zhotovitele". Jinými slovy, ač máme asi už sto modernizačních koncepcí a Národní investiční plán navrch, není tu připraven skoro žádný program, do kterého by stát mohl zítra obratem investovat. Neuvěřitelné.
Zachránit, co se dá
Bylo by hezké teď volat po celonárodní debatě o investičních prioritách země, které se pak odrazí v plánu obnovy, ale na to už je pozdě.
Mnohem důležitější je tak nyní vládu donutit, aby se nevzdávala druhé nohy pomoci - a to je nabídka levných půjček v objemu až 15 miliard eur. Podle ekonomických ministrů nic takového nepotřebujeme, ale to je nepochopení celé masivní unijní protikrizové konstrukce za 750 miliard eur. Na všechen ten beton, jehož proplacení po Bruselu žádáme, jsme měli chtít právě levné půjčky. A plán obnovy sestavit z několika málo provázaných velkých reformních projektů.
Snad se vláda po tlaku opozice i ekonomů ještě trochu probere a pár položek se přesune správným směrem, ale celkově to vypadá na kontumační prohru. Zatímco ostatní unijní státy se porvou o úspěch ve 21. století, my si jen trochu lépe vyztužíme náš c. k. skanzen ze století 19.
