Perspektiva permanentního dramatu spojeného s každým hlasováním v Poslanecké sněmovně zvyšuje prestiž každého jednotlivého mandátu. A zvyšuje cenu viditelných i neviditelných opcí spojených s každým křeslem. Přímo či nepřímo také zdražuje každé příští přijímané rozhodnutí.

Musí to vyvolávat vrásky na čele lobbistů - s lehkou nadsázkou lze totiž konstatovat, že český parlament se stal nejdemokratičtějším na světě. Zasedne v něm hned od počátku 200 nominálních premiérů, z nichž každý bude mít potenciálně právo veta.

Je tedy logické, že v takové situaci roste volání po změně volebního systému, která by zajistila většinovým stranám při stejném úsilí více mandátů a umožnila jim snazší vládnutí. A žádný div, že se pozornost obrací ke zkušenostem zemí s většinovým volebním systém.

Příklad Velké Británie může být inspirující hned z několika důvodů. Především: I Británie zažila (naposledy v sedmdesátých letech minulého století) patovou situaci, kdy ani z většinového systému s velkým počtem malých volebních obvodů nevzešel vítěz s parlamentní většinou.

Co více, sami Britové připouštějí, že systém, kdy "vítěz bere vše", má bezpočet nevýhod. Tou hlavní je, že velká a podstatná část veřejnosti se svými přirozenými zájmy zůstává bez zastoupení a její hlasy de facto automaticky s každým volebním aktem propadají.

Většinový volební systém, nemá-li vést k permanentnímu střetu s nevládní či dokonce nezastoupenou většinou, vyžaduje také jistý stupeň politické a společenské zralosti založené na kontinuální demokratické tradici.

Patří k ní ochota naslouchat argumentům menšiny, nezesměšňovat, neponižovat a neurážet jejich stoupence. Mít v genech jak úctu k poraženým, tak k principům lidskosti, jež přesahují ideologická prizmata.#reklama

Britská společnost a politická scéna má některé z těchto vlastností v krvi, přesto však nemalá část ostrovních politologů považuje volební systém poměrného zastoupení (převažující na kontinentě) za demokratičtější, spravedlivější a modernější.

Hlavním důvodem je, že zajišťuje místo ve veřejné aréně menšinovým politickým směrům a činí tak soutěž konkurenčních idejí, názorů a stanovisek pestřejší, otevřenější a vybranější.

Pokud se nemýlím, právě tyto aspekty brali v úvahu "otcové" české ústavy zpočátku devadesátých let minulého století. A nejspíše s tímto vědomím je také schvalovali tehdejší poslanci, z nichž někteří usedají do poslaneckých lavic ještě dnes.

Debata o případných změnách Ústavy a volebního systému je samozřejmě povýtce legitimní. Hlas zastánců většinových, z hlediska výkonné moci zjednodušujících řešení, by však - k prospěchu jich samotných a jejich argumentů - neměl zůstat osamocený či dokonce jediný.

Ivan Kytka; [email protected]