Více než 400 studentů Masarykovy univerzity podepsalo petici, v níž žádají, aby část toalet ve škole byla označena jako "genderově neutrální". Děkan tamní pedagogické fakulty Jiří Němec k tomu sdělil: "Rád bych ocenil všechny, kteří pod petici přidali i svůj podpis, a ostatní ujistil o tom, že v prostředí naší fakulty za mého působení v roli děkana, ale troufnu si říct i v celém období po roce 1989, nebyl nikdo znevýhodňovaný za vyjádření svého názoru."
Řešení popsal takto: "Genderově neutrální toalety jsou všechny bezbariérové toalety, které máme ve všech budovách a kterých máme celkem devatenáct. Pokud byste chtěli progresivně ovlivnit vývoj v naší společnosti a zajistit, aby už i nově budované toalety odpovídaly moderním inkluzivním trendům, prosím, soustřeďte své úsilí ke změně stávající legislativy, rád vás v tomto konání podpořím."
Chápu, že škola nemá na to, aby vystavěla další klozety. Nevím, jestli je chápání bezbariérových toalet tím správným řešením. Ale ujištění, že ve škole nikdo není "znevýhodňovaný za vyjádření svého názoru" ukazuje, že se jedná o hodně citlivou věc. Vypovídá to o nás, o Česku dnes. Ještě víc pak o nás svědčí fakt, že studenti pod touto peticí vystupují anonymně, raději se nepodepíší svým jménem.
Pro mnoho lidí jsou nebinární lidé "blbost", "levičácký nesmysl", "zkáza lidstva", jsou muži, ženy a hotovo, nic jiného, nic mezi tím, nic mimo to. Podobně mnozí přistupují k translidem. Jenomže nebinární identita (genderqueer, genderově diverzní či expanzivní) existuje, ne každý z nás se cítí jako žena či muž. A ve svobodné společnosti přece jde o to, za co se považujeme, jak o sobě smýšlíme, má o to jít.
Nabourává to naše staré představy a toho "nabourávání" je strašně moc - menšiny se hlásí o svá práva, o rovnost s většinami. Neheterosexuálové chtějí manželství. I když nemohou počít děti. Svět se mění. Je důležité si uvědomit, že se osvobozuje, že tyto progresivní pohyby osvobozují lidi, kteří se cítí nesvobodní, utlačení jen proto, že jsou jiní. Přičemž to "být" znamená, že tak o sobě smýšlím, že se tak cítím, že se prostě nemohu přiřadit k tomu či onomu genderu, i když jsem se narodil s danými pohlavními rysy.
Žijeme v době osvobozování, kdy duch vítězí nad hmotou, duše nad tělem, představa nad prvoplánovou realitou. Vyžaduje to pochopení pro druhé a tvůrčí přístup. Pochopení, ne nadnesenou toleranci. Fakt, že se někdo necítí ani jako žena, ani jako muž, nezavdává právo, aby se genderový muž či žena cítili jako něco víc. Mají to dnes lehčí, to je všechno.
Zlatá senátorská za 70 let ve svazku hetero-manželském
Tvůrčí přístup, to, čím je právě člověk mimořádně nadán, umožňuje hledat cesty, jak nebinární lidi oslovovat, používat v české větě třeba oba rody, když se k takové osobě váží dvě slovesa. "Přišla později a nenašel už volné místo." Tvůrčí přístup se může týkat toalet, když to jde ve skandinávských zemích, když to jde na pražské International School of Prague, proč by to nešlo i jinde?
Chce to pochopení a lásku k těmto lidem, ne apriorní odsudek a nenávist, protože "nejsou jako já". Nebinární lidé tvoří menšinu, o menšiny máme pečovat s láskou. Genderqueer lidé nikoho neohrožují, nikoho okolo nechtějí předělat, jen prosí o své klidné, tiché místo ve společnosti.
Takové místo tu odedávna drží lidé heterosexuální a institut heterosexuální rodiny a manželství. Tento druh rodiny je jistě mnohdy skvělý, i když si ho nevážíme. Ale neměl by sloužit jako bič proti odlišnosti. Běžnou rodinu si sami desetiletí ničíme, házet její neúspěchy, vysoká čísla rozvodů, vysoká čísla lidí, kteří spolu žijí a nevezmou se, na LGBTQ+ komunitu je nesmysl, hloupost. Společnost by měla být ráda, že i jinak ustrojení, jinak myslící lidé o manželství stojí. Nejde o jeho ničení, nýbrž o jeho rozvoj.
Manželství před úpadkem nezachrání, když budeme vypisovat soutěže, který pár v něm vydržel déle. Když bude senátorka Jitka Chalánková (nezávislá, dříve poslankyně za TOP 09), předsedkyně nového podvýboru pro rodinu, připínat manželským párům medaile za věrnost, aby ukázala "krásu manželského svazku". Vytrvalostní rodinné páry by podle ní měly vybírat obce i či "různé organizace".
Za jednu z autorek této heterorodinu zachraňující iniciativy se považuje i letošní čerstvá senátorka Daniela Kovářová, pro niž je manželství zásadně svazkem muže a ženy. Chtěla by víc medailí, "zlatou, stříbrnou a bronzovou plaketu Za věrnost pro manželské páry, které spolu vydržely 70, 60 a 50 let, podvýbor slavnostně vybrané dvojice ocení a zveřejní spolu s jejich životními příběhy," navrhuje.
Nakonec proč ne, nikomu tím podvýborníci neuškodí, i když manželství touto cestou zcela jistě neposílí. Nemělo by se však zapomenout na nebinární lidi, na jejich osudy, na jejich úzkosti, na jejich touhu po rovnosti s námi binárními.
