Miloš Zeman popsal trefně současný stav na české politické šachovnici, když směrem ke svým slavícím příznivcům prohlásil: "Budoucnost je na pět let naše."
Je sice smutné, že budoucnost České republiky pokládá její nejvyšší představitel za cosi na způsob léna, které patří buď jemu, nebo "těm druhým", a nechápe, že jeho úloha spočívá především v péči o to, aby do budoucnosti mohli s důvěrou hledět všichni. Ale věcně měl Zeman pravdu.
V parlamentních a prezidentských volbách získaly jasnou převahu síly, z nichž vykrystalizovala současná mocenská osa Zeman-Babiš-Okamura. Nejzkušenější politik z této trojice si mazácky vykolíkoval největší hrací pole. Premiér Andrej Babiš vládnoucí bez důvěry parlamentu se podobá žáčkovi, který při zkoušení z matematiky napsal na tabuli 78 ˃ 100. Měl by jít do lavice s pětkou, s domácím úkolem zopakovat si, co je to většina, a s trestem stokrát napsat "Nemám vládnout v rozporu s ústavou". Od katedry, přesněji řečeno z Hradu, se na něj ale usmívá benevolentní pan učitel, který jeho nedostatky v počtech velkoryse přehlíží.
O to nápadnější je očividná nespokojenost, kterou s touto situací dávají najevo ti, kterým by měla nejvíce vyhovovat - prezident a jeho spojenci.
Nespokojenost na straně přívrženců politického směřování, které v obojích nedávných volbách prohrálo, je pochopitelná. Když je u moci někdo, s kým nesouhlasíte, pak je normální dávat nesouhlas najevo. Není na tom nic divného ani nedemokratického, naopak. Nenašli bychom asi mnoho prezidentů či vlád, proti kterým jejich odpůrci nikdy neprotestovali. Své si užil Bohuslav Sobotka, ale před ním i Petr Nečas, samozřejmě Angela Merkelová - nemá asi smysl pokračovat.
Novinkou dneška nejsou protesty poražených, ale protesty vítězů proti protestům poražených. Mají formu naprosto neadekvátní reakce na tak samozřejmou součást veřejné debaty, jako jsou demonstrace a volání po odstoupení vládnoucích politiků.
Nejprve dobrá zpráva - Andreji Babišovi je třeba přičíst k dobru, že se v tomto bodě zachoval jako normální, demokratický politik. Demonstrace sám od sebe nekomentoval, když na ně padl dotaz na čtvrteční tiskové konferenci, prohlásil: "My samozřejmě máme svobodu, je normální, že lidi projevují svůj názor, a já na tom nevidím nic špatného." To je odpovídající komentář. Demonstrace ničím nevybočovaly z běžného demokratického provozu a jediné, co má v takovém případě z úst politika zaznít, je vyjádření respektu k právu vyjádřit jiný názor.
Otázka je, zda si tu političtí lídři jen nerozdělili role hodných a zlých vyšetřovatelů. S Babišovým vyjádřením totiž ostře kontrastují reakce zbylých dvou článků mocenského triumvirátu. Miloš Zeman i Tomio Okamura označili protesty z minulého týdne za "demonstrace proti výsledku demokratických voleb" (Miloš Zeman v pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov), respektive "snahu popřít výsledek voleb" (Tomio Okamura na Facebooku). Oba šli ještě dál - prezident označil účastníky za "chudáčky" a doporučil jim, aby příště demonstrovali "za levnější pivo", místopředseda sněmovny sáhl do rukávu rovnou pro falešné trumfové eso a napsal, že "tuhle atmosféru už Evropa zažila v 30. letech minulého století při nástupu Hitlera".
Ve stejném duchu se nesou na internetu komentáře tisíců voličů obou politiků - kdo proti nim demonstruje, kdo "nedrží hubu", zpochybňuje podle nich výsledek voleb.
To je ale naprostý nesmysl. Demonstrovat nesouhlas s kterýmkoliv politikem je legitimní. A je logické, že demonstracím v praxi čelí především vítězové voleb. Proti komu jinému chcete demonstrovat? Má to smysl pouze proti někomu, kdo je u moci, a v demokracii je u moci ten, kdo vyhrál volby. Takový Miroslav Kalousek nebo Jiří Drahoš jistě leží v žaludku mnoha lidem, ale demonstrovat proti nim dnes nikdo nepůjde. Proč by to dělal? Kalousek ani Drahoš žádnou moc nemají.
Je bizarní, že demonstrace kritizuje Tomio Okamura, který proti legitimně zvoleným politikům sám demonstroval bezpočtukrát. Proč mu najednou vadí, že jiní dělají totéž? Navíc mnohem kultivovaněji - připomeňme, že na demonstraci, které se účastnil, se pro tehdejší představitele země tyčily makety šibenic a houpaly oprátky.
Odmítáním respektovat právo na pokojné vyjádření nesouhlasu dává tábor Miloše Zemana a Tomia Okamury bezděky najevo, že výsledek demokratických voleb nepřijímá on - selektivně si z něj bere pouze moc, v jejíž aplikaci jde až na samou hranu ústavnosti, svým oponentům ale chce upřít i to jediné a poslední, co poraženým zbývá - možnost svobodně projevit nesouhlas.
Z polistopadového období známe dva pokusy vítěze voleb obejít systém demokratických pojistek a trvale paralyzovat politickou konkurenci. V obou případech byl tímto vítězem voleb Miloš Zeman. Poprvé se o to pokusil v roce 1998 jako premiér tzv. opoziční smlouvou. Podruhé se o to snaží nyní, kdy se spolu s Okamurou pokouší vyřadit ze hry nezávislá média, získat maximální prostor pro dezinformátory typu Jaromíra Soukupa a obejít zastupitelskou demokracii referendy, v nichž bude mít bez nezávislých médií a se Soukupem a spol. v zádech vždycky navrch.
Je známkou funkčnosti demokratického imunitního systému české společnosti, že se proti této snaze zvedla vlna odporu. Není to žádné popírání výsledků voleb. Kdokoliv má svaté právo Miloše Zemana nebo Tomia Okamuru vyzvat k odstoupení, ale jejich mandát jim nikdo vzít nemůže, což je samozřejmě dobře. Ano, budoucnost je na pět let, respektive u poslance Okamury na čtyři roky, jejich. Nikdo to nezpochybňuje.
Ale není nic nedemokratického na tom, že náměstí plní protesty proti krokům, které mají průhledný cíl - protáhnout tuto budoucnost na neurčito.
